Tomáš Pravenec: Po lockdownu začali sportovat i lidé, kterým to do té doby nechybělo

Pořádáte dva z největších sportovních seriálů pro veřejnost u nás – Kolo pro život a Stopu pro život. V čem jsou výjimečné ve srovnání s jinými podobnými akcemi?

Ve třech oblastech. Zaprvé je to množství závodů. Stopa má tradičně pět, a Kolo dokonce patnáct zastavení. To znamená, že celý ten pracovní ansámbl a celé to město, které v každé lokalitě postavíme, vozíme každou sezónu v prvním případě pětkrát, v druhém dokonce patnáctkrát. Z hlediska logistiky, organizace, jednání s městy a kraji je to dost náročný celoroční proces.

Jako druhou oblast bych zdůraznil servis pro účastníky, na který jsme opravdu hrdí. Jedna věc jsou totiž závody ve smyslu připravenosti tratí a druhá věc je komfort v zázemí. Pro cyklistické závody máme takovou oblíbenou formulku, že k nám můžete přijet v obleku s čistým kolem a ve stejném stavu odjíždíte. Máme sprchy, pračky, kde si vyperete oblečení, i wapky na kola. Dále výběr z několika teplých jídel a spoustu doprovodných aktivit pro děti i pro dospělé.

Na Stopě zase máme už několik let po sobě velkokapacitní vyhřívaný stan, takže před závodem i po něm se tam účastníci i s doprovodem mohou ohřát a najíst. Je tam úschovna, takže když přijedete a vystoupíte z auta, hodíte si jen lyže přes rameno a až ve stanu se převléknete a dáte si čaj a koláč. V teple si vyzvednete startovní číslo, přihlásíte se a až pak jdete na start. Je to v podstatě profesionální zázemí, což nám samozřejmě drasticky zvyšuje náklady, ale před pár lety jsme si řekli, že půjdeme touhle cestou a v rámci servisu budeme číslo jedna. A to se nám daří držet. Už dávno tak neděláme akce jen pro skalní sportovní nadšence, ale pro celou rodinu – hlavně díky komfortu a bohatému doprovodnému programu.

A za třetí bych hlavně u Kola určitě zmínil tratě, protože některé závody si s tím moc nelámou hlavu – tolik neřeší povolení, některé úseky se jedou za silničního provozu a podobně. To my si absolutně nemůžeme dovolit. Všechny naše tratě jsou uzavřené, všechna kri- tická místa jsou hlídaná, na každé trati jsou desítky lidí, stovky kusů značení, pásek, cedulí... Získat povolení pak představuje jednání s různými samosprávami. Je to spousta vyřizování, a pokud nemáme jediný úsek domluvený, tak tu trať ani nezveřejňujeme, aby se nám to potom nevymstilo.

Jak velký je tým, který tohle všechno dělá?

V agentuře Petr Čech Sport máme asi dvacet kmenových zaměstnanců, kteří pořádají oba seriály. Zhruba polovina závodů má nějakého lokálního pořadatele – „styčného důstojníka“, který nám pomáhá s jednáním s městy a kraji. Je to člověk, který danou oblast výborně zná a funguje tam celý rok, takže nemusíme jezdit pořád tam a zpátky. Na každém závodě se potom podílí asi sto padesát až sto osmdesát dalších lidí.

To je slušné číslo. Proč tolik?

Existují různé způsoby, jak trať vyznačit a zabezpečit, a liší se mimo jiné cenou. Třeba některé lokální cyklistické závody si vystačí s fáborky. Jenže ty lidé rádi strhávají. Závodníci se pak ztrácejí a může jim hrozit i nějaké nebezpečí. Další varianta, pro kterou jsme se rozhodli my, je mít na všech kritických místech nebo uzlech personál ve vestách, který zastavuje auta, směruje závodníky a dohlíží, aby se nikomu nic nestalo. K pokrytí všech tras je těch lidí potřeba opravdu hodně a pochopitelně to mnohonásobně zvyšuje náklady. Ale je to nejbezpečnější. Současně celou trať značíme směrovými cedulemi v barvách Kola pro život a v některých úsecích používáme speciální spreje na cesty a třeba na stromy. Jejich použití pochopitelně konzultujeme s lesáky a dalšími, abychom nedělali nic nekalého. Takhle důkladné zajištění tratí znamená spoustu peněz navíc a můžeme si ho dovolit díky daru od Nadace PPF. Jsme ale stoprocentně přesvědčeni, že jsou to prostředky dobře vynaložené na pohodlí a bezpečí účastníků.

Všechny závody mají bohatý doprovodný program, na který také přispívá Nadace PPF. Co v něm stojí za pozornost?

Samozřejmě všechno... Ale zmínil bych hlavně zóny s programem pro děti. Zaprvé jsou skvěle vybavené a máme tam dost dětských kol ve všech velikostech, dětské helmy, rukavičky... Spousta dětí tam samozřejmě přijede na svém kole, ale ty, které svá kola nemají, si je tam mohou půjčit. A zadruhé, což je nejdůležitější, je tam špičkový personál. V Bike Academy i na Pump Tracku (v první zóně se děti učí jízdu podle dopravních předpisů, v druhé zdolávání překážek na kole – pozn. red.) máme kvalifikované instruktory, kteří se jízdou na kole živí a jsou dětem schopni opravdu poradit a vést je. Nejsou to jen náhodní brigádníci. Někteří třeba vystupovali v talentových soutěžích nebo mají své YouTube kanály a děcka je znají, takže pak mají mnohem větší motivaci.

Letošek byl hodně jiný pro všechny, ale pro pořadatele velkých veřejných sportovních akcí asi obzvlášť. Jak se nepředvídatelný vývoj tohoto roku podepsal na vaší práci?

Zkusím vám to přiblížit srovnáním obvyklé a letošní sezóny. Třeba u Stopy pro život za normálních okolností víme, že budeme začínat po novém roce nebo před Vánoci. Celý rok komunikujeme s lokálními pořadateli a řešíme primárně podobu termínové listiny. To znamená, že ve všech lokalitách si nejdříve musíme potvrdit přesná data. K tomu potřebujeme v první řadě povolení od měst, krajů a dalších místních samospráv. Naše trasy zasahují do lesů, takže je zároveň řešíme i s Lesy České republiky, s Vojenskými lesy a statky i se soukromými majiteli. Souběžně komunikujeme s partnery, kteří si mezi sebou musí rozdělit názvy závodů a musí být srozumění s časovým harmonogramem. Ten je pro jakoukoliv naši další práci to nejdůležitější, protože dokud neznáme datum akce, těžko si můžeme domlouvat dodavatele nebo personál. Tohle je podobné pro Stopu i pro Kolo. U Kola je to samozřejmě trošku náročnější a nelze s tím začít až po proběhlé sezóně, protože potřebujeme mít potvrzených a smluvně zajištěných patnáct lokalit a mít je poskládané v nějakém rozumném harmonogramu. Kdybychom s tím začali v únoru, těžko můžeme sezónu zahájit na konci dubna. Takže kromě organizátorské práce, kterou účastníci vidí během závodu, to celé zahrnuje spoustu papírování, jednání a schůzek celoročně.

A jak to všechno probíhalo letos?

Úplně jinak – po všech stránkách. Stopu pro život jsme ukončili na začátku března, týden předtím, než se v ČR covid rozjel naplno, takže té se to nedotklo. Sezónu Kola pro život jsme měli začínat 25. dubna a v březnu jsme samozřejmě začali tušit, že to asi nebude úplně v pohodě, a začali jsme řešit několik krizových scénářů, jak ty termíny poskládat. Nejhorší na tom bylo, že jsme nic nevěděli jistě. Kdybychom měli jasno v tom, že v dubnu to zavřeme a začneme v srpnu, bylo by to jednodušší. Ale my jsme to skládali po kouskách. Nejdřív jsme přeložili tři závody, v druhé fázi další dva a pořád jsme podle dostupných informací jen odhadovali, kdy se sezóna vlastně rozjede. Ne všude byla možnost posouvat termíny. Stávalo se nám třeba, že jsme zjistili, že bychom museli udělat dva závody v jeden den. To jsme samozřejmě nechtěli, protože bychom byli sami proti sobě. A ani by to nešlo, pořádat souběžně jeden závod u Brna a druhý u Prahy.

Takže nejdůležitější asi bylo připravit si dva až tři scénáře, nějaký časový odhad, jak bude covid postupovat, a v návaznosti na to velmi dobře informovat všechny partnery, dodavatele, personál, účastníky a další zapojené subjekty a lidi. Museli jsme sladit personál a dodavatele, aby počítali s možnými termíny závodů. Koordinovat informace, které dáváme novinářům, partnerům i účastníkům tak, aby když já napíšu partnerům, že závod se bude konat 25. dubna nebo 30. května, byla stejná informace třeba na sociálních sítích. Rádi se smějeme fotbalistům, když říkají, že jdou „zápas od zápasu“, ale přesně takhle my jsme šli ze dne na den. Od začátku byl náš jednoznačný cíl zvládnout udělat co nejvíc závodů. Jsme napojeni na mnoho komerčních i státních subjektů, které nás sponzorují, takže každá neuskutečněná akce pro nás znamená nějaké jednání, případně vracení peněz.

A jak se neustálé změny opatření promítly do zajištění a organizace přímo na místě závodu?

I když jsme věděli, že nás čekají nějaké starty v omezeném počtu nebo starty po vlnách, přípravy tratí a zázemí se to v podstatě nedotklo. Na některých závodech jsme měli kapacitní limity, takže už od parkoviště byla značená trasa, kudy má kdo jít, kdo do kterého sektoru patří, kde si má kdo vyzvednout číslo... Všude jsme samozřejmě měli stojany s dezinfekcí, museli jsme upravit režim na občerstvovacích stanicích. Všechen personál musel mít rukavice a roušky. Přibyly nám starosti, které jsme normálně neřešili, ale byla to jediná šance, jak ty akce udělat, takže jsme se tomu velmi rychle přizpůsobili. Pak už nám to, že jezdíme na závod v rouškách, přišlo jako ten nejmenší problém. Když v průběhu prvního lockdownu vznikaly jakési „odbory“ podle jednotlivých odvětví, myslím, že ze sportu jsme byli nejhlasitější. Dokonce jsme na základě vlastních zkušeností pro vládu vypracovali hygienický manuál pro organizátory sportovních akcí.

Celé to zní jako opravdu nabitý a hodně stresový rok...

Ano, ale mělo to i pozitivní stránky. S některými dodavateli i partnery nám tahle situace utužila vztahy, protože jsme si řekli: „Hele, nějak to zvládneme.“ Čistě věcnou komunikaci přes maily nahradil spíš telefon, takže jsme si často volali a zajímali se, co je nového. Na začátku to byl velký šok, ale shodli jsme se, že – samozřejmě s maximální opatrností a při dodržení všech opatření – chceme udělat co nejvíc závodů. A myslím si, že v rámci republiky jsme asi dost ojedinělý úkaz – třináct z patnácti plánovaných akcí považujeme za velký úspěch. Bylo to úplně jiné než minulý rok, náročnější, ale myslím, že v něčem nás to všechny profesně i lidsky posunulo dál. Dokud se člověk do takové situace nedostane, tak neví, jak by reagoval. Jsem moc rád, že jsme si poradili v tom samém složení týmu, v jakém závody pořádáme normálně. Potvrdilo se tím, že jsou to opravdu všechno lidé na svém místě a vědí, co dělají.

Jaké zkušenosti jste si jako tým odnesli třeba do organizace Stopy pro život 2021?

Určitě opatrnost a přesné plánování mnoha scénářů. Kromě základní termínové listiny, kterou prezentujeme na webu a v médiích, máme i záložní varianty. Přesně víme, co budeme dělat, když se zruší první závod v půlce ledna a budeme ho muset posouvat. Totéž víme i pro druhý závod a tak dále. Takže jsme se naučili jet podle scénáře A, věřit mu, dělat všechno pro to, abychom ho dodrželi – byť třeba v omezeném režimu, se starty po vlnách a podobně –, ale když to nepůjde, tak mít do detailů vyladěné krizové scénáře, domluvené náhradní termíny, náhradní lokality, dodavatele...

Mají sportovní akce v tomhle ohledu nějaká specifika ve srovnání třeba s kulturou a dalšími oblastmi?

Myslím, že v mnoha ohledech to bude podobné – vždycky je to zkrátka hodně lidí na jednom místě. Ale všimli jsme si jedné zajímavé věci. V době, kdy bylo všechno zakázané, se určitě velká skupina lidí těšila na festivaly a na kulturu, ale my jsme zaregistrovali dokonce to, že jakmile skončil první lockdown, tak i lidé, kteří do té doby nesportovali, najednou vyrazili ven v obrovském množství. Na kole, běhat... Když už konečně mohli ven, začali si víc vážit volného pohybu a sportovních aktivit. Jednoznačně jsme to viděli i na našich závodech, kam najednou jezdila spousta lidí, které jsme tam v životě neměli. Asi i ti, kterým do té doby sport nechyběl, najednou přišli na to, že je vlastně super.