ROZHOVORY Z FRANKFURTU: „V kultuře probíhá obrovský souboj o pozornost,“ říká spisovatel Vratislav Maňák
Jeho kniha S Wittgensteinem v gay sauně sklízí ohlas v německy mluvících zemích a chystá se i její anglické vydání. K zahraničnímu zájmu podle Vratislava Maňáka přispělo také pozvání na frankfurtský knižní veletrh. Tam jsme s ním mluvili o setkávání se čtenáři, cestě české literatury do světa i o tom, proč by se její propagaci měl systematicky věnoval stát, aby pozornost získaná ve Frankfurtu neskončila „po večeři“.
Co vám zatím přineslo pozvání na frankfurtský veletrh – například kontakt s agentem z nějaké další země nebo setkání s publikem? Co vnímáte jako pro sebe osobně nejcennější?
Účast v národní delegaci může být signál ven. Díky českému hostování na veletrhu v Lipsku v roce 2018 spolupracuji s düsseldorfským nakladatelstvím Karl Rauch Verlag a nejnovější knihu jsme společně připravovali tak, aby stihla vyjít před letošním veletrhem ve Frankfurtu. Její jarní vydání v němčině současně pomohlo prodeji do angličtiny, v níž by měla vyjít příští rok. Předpokládám, že i v tom sehrál Frankfurt výraznou roli.
Máte už několik německých překladů. Jak vaše knížky vnímá německé publikum?
Na to se těžko odpovídá, protože Němců je 80 milionů, takže čtenářů je osmkrát víc než našich. Úpadek umělecké kritiky v médiích a zesílení instagramových recenzí navíc mohou reálnou recepci knížky zkreslovat. Na knihu S Wittgensteinem v gay sauně nicméně opakovaně vyšly pozitivní recenze v německém i rakouském prostoru a ve Vídni se z ní stal díky jejímu názvu bestseller. Jenom v tomto městě se prodalo několik set výtisků, takže celkový ohlas je velmi pozitivní. Když srovnám reakce na své čtyři knížky, které vyšly v němčině v uplynulých osmi letech, nejnovější titul budí i zdaleka největší zájem.
KDO JE
Vratislav Maňák
Novinář, literární historik a spisovatel. Ve svých knihách se dlouhodobě věnuje intimitě, paměti a podmínkám existence ve středoevropském prostoru. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
V čem vidíte hlavní přínos setkání s knižními profesionály a publikem? V čem jsou dobré akce jako Frankfurt nebo i jen běžná autorská čtení?
Když člověk píše, nemusí nutně myslet na své publikum, ale psát a vydávat jsou dvě úplně rozdílné disciplíny. Ve chvíli, kdy už se autor rozhodne, že nepíše jenom pro svoji potěchu, ale že s knihou vyjde do světa a chce ji představit publiku, nemá moc příležitostí se s tím publikem dostat do kontaktu, protože spisovatel není divadelní herec, aby po odehrání představení dostával aplaus. Akce typu Frankfurt jsou skvělá příležitost zažít knihu společně s druhým, což se u literatury moc neděje. A to je jenom jedna z možných odpovědí na vaši otázku.
Co vnímáte jako největší překážku, která autorům brání dostat svoji tvorbu do zahraničí?
To má dvě roviny. První je otázka kulturní politiky státu a soustavné propagace české literatury v zahraničí. Třeba Norové nebo Poláci propagují svoji literaturu velmi systematicky. I v českých knihkupectvích vidíme – a nemusíme být lidi od fochu –, že regály jsou v posledních letech plné severských detektivek a polských reportáží. Bylo by fajn, kdyby Frankfurt u nás tento přístup umocnil a politická podpora literárního exportu neskončila hned po frankfurtské večeři. Druhá věc je, že jako Česko v globálním měřítku nepoutáme příliš pozornosti – jsme malá země, malý národ, malý jazyk. Kulturní produkce nabízí příležitost se profilovat něčím jiným než pivem – tak, aby nás v zahraničí uměli identifikovat a byli na nás zvědaví. Právě v kultuře dnes přece probíhá obrovský souboj o pozornost. Frankfurt nám ji pomohl aspoň na pár hodin získat a doufám, že s tím budeme umět pracovat dál. To je ale spíš úkol specializovaných institucí než jednotlivých autorů.
