Jaroslav Róna a Marek Vocel: Když něco nejde udělat, tak to zkusíme. To máme společné

Logo Robot na Expo 2020

Robot na Expo 2020

5/5/2022

Vytisknout
Kopírovat odkaz
Sochař Jaroslav Róna a producent Marek Vocel u modelu sochy Victoria robotorum – Vítězství robotů
Sochař Jaroslav Róna a producent Marek Vocel u modelu sochy Victoria robotorum – Vítězství robotů
Logo Robot na Expo 2020

Robot na Expo 2020

5/5/2022

Vytisknout
Kopírovat odkaz

Socha Victoria robotorum – Vítězství robotů působí se svými osmnácti tunami a téměř pěti metry jako opravdový kolos. Pro svého autora Jaroslava Rónu ale byla odrazovým můstkem ke dvěma ještě větším sochám, na kterých v současnosti pracuje. S ním a s producentem Markem Vocelem, který zaštiťoval cestu robota na letošní Světovou výstavu Expo v Dubaji, jsme se bavili o síle i váze kamene nebo o tom, co říkají kamenné sochy modernímu světu.

Pane Róno, nedávno jsem se setkal s přiznáním jednoho sochaře, že k návrhům velkých objektů ho vede mužská pýcha a ego a taky to, že jsou vidět z dálky a každý si jich všimne. Jak to máte vy?

Já ty sochy dělám proto, že se chci vyrovnat starým civilizacím. A líbí se mi, že za sebou nepotřebuju mít třeba mayskou, toltéckou nebo inckou říši, ale zvládnu to sám. Díky tomu, že máme moderní techniku, můžu vyrábět sochy, jaké dřív dělaly spousty lidí. A já je udělám z jednoho velikého kusu žuly jen s několika řemeslníky. Navíc by tehdy tak snadno nešly vytěžit takové obrovské kusy kamene. Ale já si to můžu dovolit. Prostě můžu udělat něco, co dřív nešlo. A navíc si myslím, že ty veliké kamenné objemy mají sílu samy o sobě, i když z nich třeba ještě není socha. Energie, kterou v sobě má velký kamenný kvádr, je neuvěřitelně vzrušující. Proto se snažím přizpůsobovat svoje sochy těm kamenům, nechci je příliš znásilňovat. Snažím se, aby si udržely co nejvíc hmoty původního bloku, a těmi tvary na povrchu ji spíše jenom ozvláštním.

Znamená to, že z bloku vždycky chcete nechat co největší kus pohromadě?

Ano, přesně tak. Protože to lidi fascinuje. Stačí obrovský, třeba vztyčený kámen v krajině a přitahuje lidi úplně automaticky. Ale nepředstavujte si, že jsem zavolal do lomu a řekl jim – vylomte mi jeden dvaasedmdesátitunový blok a druhý stotunový. Naopak mi z lomu v Ruprechticích u Liberce zavolal hlavní lamač kamene Vojtěch Mai, že narazil na tak slinuté ložisko žuly, jaké se objeví jednou za sto let, a že by mu bylo líto, aby se ten kámen rozdrobil na nějaké dlažební kostky nebo obrubníky. A že ví, že dělám velké sochy, tak jestli bych o ty kvádry neměl zájem. Já jsem řekl, že na to sice nemám peníze, ale zájem mám. A protože vůči mně byli hodně vstřícní a nespěchali na zaplacení, tak jsem ty kameny nechal z lomu vytáhnout a pak jsem je postupně splatil.

Práce na soše Jaroslava Róny Milosrdný bůh 20. století

Milosrdný bůh 20. století a památník holocaustu

S oběma obřími kamennými kvádry má už Jaroslav Róna plány. Z menšího v současné době vzniká socha s názvem Milosrdný bůh 20. století. Její autor o ní říká: „Je to ironický název. V podstatě to je monstrum, protože 20. století podle mě bylo asi nejšílenější století v dějinách lidstva. Tedy zatím, a když nepočítáme Čingischána a jeho asijské následovníky. Chtěl jsem udělat takovou varovnou sochu, monolit, který by zároveň evokoval aztécké a keltské sochy a bohy.“ Druhý blok chce Jaroslav Róna použít pro památník holokaustu na pražském nádraží Bubny.

Takže ty kameny vlastně spíš přišly za vámi, než že byste je vyloženě hledal.

Ano. Já bych si na tak velké kameny ani netroufl. Ten čtyřmetrový, ze kterého je dneska Vítězství robotů, jsem viděl už vylomený v kamenictví a líbil se mi formátem, tak jsem si ho koupil. Jenže to jsme pořád na nějakých osmnácti tunách, ale abych šel do nějakých padesátitunových nebo stotunových, to bych se asi sám od sebe neodvážil... Ale když už se pak rozhodnu, tak je mi to jedno. 

Existuje vůbec nějaký limit, jak velká socha z jednoho kusu kamene se dá udělat? Můžeme od vás čekat ještě nějaké větší než ty, na kterých pracujete teď?

Můžeme udělat jen takový kámen, jaký dokážeme vytáhnout jeřábem z lomu. A taková krajní hmotnost je těch sto tun. Takže větších se už nedočkáme prostě proto, že i kdybychom takový blok vylomili, nedostaneme ho ven. Lom je v podstatě obří díra a vy musíte kámen vytáhnout jeřábem, jehož rameno má šedesát metrů, takže je tam strašlivá páka. Jen pro představu – ten jeřáb, to není něco, co tam přijede. Přijedou tři kamiony, vyloží součástky, pak se tři dny sestavuje přímo na místě a nakonec se zatíží náklaďáky naplněnými kamenem, aby do té díry nespadl. Je to tak riskantní práce, že když jsme ty kameny tahali nahoru, sjeli se tam všichni lidi, co dělají s kameny, z celého kraje, aby to viděli, protože si mysleli, že se to utrhne.

Sochař a malíř Jaroslav Róna a producent Marek Vocel

Proč jste si pro materiál na své sochy vybral právě lom v Ruprechticích? Je tady nějak výjimečně kvalitní kámen?

Já jsem v tom lomu začal těžit proto, že jsem se dozvěděl, že odtamtud brali kámen na Stalina. A tak mi přišlo zajímavé, že ze stejného kamene začnu já dělat sochy, které nemají se Stalinem nic společného a jsou zaměřené přesně naopak. Nicméně ten kámen je úžasný a největší kus, co se odtamtud vytáhl do té doby, než jsem tam začal těžit já, byl právě blok na hlavu Stalina, který měl čtyřicet dva tun. My jsme vytěžili dvaasedmdesátitunový a pak si Vojta Mai, protože chtěl uctít sto let republiky, dal za úkol, že odlomí stotunový. 

Sochař a malíř Jaroslav Róna

Kdo je

Jaroslav Róna

Akademický sochař Jaroslav Róna v letech 1975–1978 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze a následně pokračoval ve studiu oboru sklářské výtvarnictví v ateliéru prof. Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kterou absolvoval v roce 1984. Od poloviny 80. let je členem divadelního seskupení Pražská pětka. Své obrazy, kresby a sochy vystavuje od roku 1985 jednak samostatně, jednak s uměleckou skupinou Tvrdohlaví, v níž patří k zakládajícím členům. V letech 2005–2012 vyučoval na AVU v Praze. Je autorem pomníku Franze Kafky (2003) na Starém Městě v Praze. Věnuje se sochařství, malířství, kresbě, knižní ilustraci, scénografii a jeho díla jsou zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách v tuzemsku i zahraničí.

Říkal jste, že blok, ze kterého je dnes socha Vítězství robotů, vás hned zaujal. Znamená to, že námětu, který už jste měl vytvořený, tvarově vyhovoval tak, abyste mohl kámen nechat co nejkompaktnější?

Já vždycky navrhuji sochu přímo do konkrétního kamene. To znamená, že mám nejdřív blok, pak si z drátů vytvořím kvádr se stejnými proporcemi, a když sochu modeluji, nasazuji kvádr na ni, abych přesně věděl, jak daleko jsem od povrchu. Téma Vítězství robotů, tedy to, že robot drží nad hlavou lebku člověka, jsem měl vymyšlené už předtím a měl jsem to zakreslené. Ale ta kresba bloku úplně neodpovídala. Takže jsem ten nápad kameni přizpůsobil.

Model sochy Jaroslava Róny Victoria robotorum – Vítězství robotů

Jaký byl příběh, díky kterému se socha od svého námětu a vzniku dostala až na Expo v Dubaji?

Jaroslav Róna: Já řeknu svoji část. Asi po třech letech práce se nám podařilo ten blok, opracovaný jen z jedné strany, zvednout. Celé se to totiž dělá naležato. A já byl tak nadšený, že konečně vidím, jak to vypadá vestoje, že jsem to vyfotil a chtěl jsem se někomu pochlubit. Tak jsem fotku poslal lidem, o kterých vím, že mají rádi moje velké sochy, což je zejména moje žena Lucie, Leoš Válka, zakladatel a ředitel Centra současného umění DOX, a ten třetí je asi můj kamarád sochař Stefan Milkov. A teď už pokračuje Marek...

Marek Vocel: Mě téma robota zajímalo už dva roky předtím kvůli stému výročí slova „robot“ a říkal jsem si, že by bylo hezké vymyslet k tomu nějaký projekt. Ale jednak jsem na to neměl čas a jednak, upřímně řečeno, mě nic kloudného nenapadlo, tak jsem na to prostě zapomněl. Nicméně shodou okolností jsem se dostal k představení Robot Radius, které zkoušeli v prostorách DOXu, jehož obchodní aktivity zastupuje moje agentura. Připravovala ho Laterna Magika pro Expo v Dubaji jak kvůli zmíněnému výročí, tak protože Laterna Magika je s Expem historicky spojená už od roku 1958, kdy byla pro světovou výstavu v Bruselu vytvořena. Radim Vizváry a Michal Pavlíček byli záruka toho, že to bude dobré, tak jsem se pokusil vzniku toho představení pomoci. Myslím, že se to opravdu povedlo, přestože v době covidu to bylo náročné kvůli obtížnému financování umění, komplikovanému organizování zkoušek a podobně. Takže takhle jsem se k tématu po roce a půl vrátil, ale dál už mě nenapadlo se jím zabývat, dokud jsem nepřišel během lockdownu do kanceláře Leoše Války. Sedíme tu v jednom baráku vedle sebe a v době, kdy všichni museli být doma, jsme tady byli dost osamocení. Tak jsme se navštěvovali – vždycky na jedno kafe ráno a jedno odpoledne, abychom v té depresi nebyli úplně sami. A při jedné z těch návštěv jsem u Leoše na stole uviděl vytištěnou fotku té sochy. Vidím v ní robota a přišlo mi to ohromně zajímavé, tak se ptám, co je to za sochu. A Leoš říká: „To mi teď před deseti minutami poslal Jarda Róna, co si o tom myslím, že to zrovna dodělal.“ Mně se ta socha hrozně líbila a další den mi došlo, že se tu ke mně oklikou zase vrátilo téma robota. Přitom Jarda ji vůbec nedělal k tomu výročí a byla to jen shoda okolností.

J. R.: Já jsem ani nevěděl, že je nějaké Expo ani že je sto let robota. Já jsem nevěděl nic.

M. V.: Jarda tu sochu dělal čtyři nebo pět let, to bylo...

J. R.: To bylo moje osobní vyrovnání se světem techniky.

M. V.: Jedním z témat českého pavilonu na Expu je robotika jak z technologického, tak z kulturního a společenského hlediska. Dostat tam obrovský trvalý kamenný monolit, který před technologizací světa varuje, mi přišlo ohromně zajímavé. Expo je supermoderní, věnuje se umělé inteligenci a v dnešní době, kdy NFT a crypto art představují nejsledovanější umělecký obor, je tohle naprostý kontrast. A zároveň i proti všem moderním trendům, které se hodně projevují v arabském světě a v Dubaji zvlášť. Zkrátka jsem měl pocit, že by se to tam strašně hodilo, a hledal jsem někoho, kdo by záměr podpořil. A tak mě napadlo oslovit Nadaci PPF, jestli by vzhledem k jejímu zaměření nebylo vhodné téma a předmět podpory vyvézt něco takhle symbolického od českého umělce jednoznačných kvalit právě na Expo. Na straně nadace jsem se setkal s okamžitým zájmem, protože to spojení bylo všem úplně zřejmé. To je celý příběh, ve kterém obrovskou roli sehrála souhra různých náhod.

Socha Jaroslava Róny Victoria robotorum (Vítězství robotů) před českým pavilonem na světové výstavě Expo 2020 v Dubaji

Socha před naším národním pavilonem stráží hlavní vstup do areálu světové výstavy.

POHLEDEM NADACE PPF

Pomáháme českému umění zazářit ve světě

Cestu Vítězství robotů na světovou výstavu jsme se rozhodli podpořit ze dvou důvodů. Jaroslav Róna patří už mnoho let mezi nejvýraznější a nejuznávanější české umělce. Vystavení jeho sochy na Expu v Dubaji proto vnímáme v pozitivním slova smyslu jako „vývoz“ toho nejlepšího ze současného českého výtvarného umění. V době, kdy se celá umělecká sféra stále víc ubírá cestou moderních technologií, představují velké kamenné sochy výjimečná a ambiciózní díla. A i když ostře kontrastují s hlavním inovativním proudem, přesto jsou mimořádně originální a inspirativní. Zároveň témata umělé inteligence, technologií a automatizace získávají celosvětově stále větší pozornost. Proto i připomínka stého výročí vzniku Čapkova slova „robot“ a nové osvětlení jeho myšlenkového pozadí je dnes na místě.

Jana Tomas Sedláčková

Nadace PPF

Pane Róno, vy už spoustu let spolupracujete s kameníkem, sochařem a výtvarníkem Jiřím Kubíkem, který má kamenickou tradici několik generací v rodině a tedy doslova v krvi. Jaká byla jeho role při vzniku Vítězství robotů?

J. R.: Bez něj by ta socha vůbec nevznikla. On je geniální kameník. A celé to řídil, všechny práce a další čtyři kameníky, kteří na tom dělali. 

M. V.: Když se dodělával nápis na podstavci sochy, viděl jsem ho asi potřetí v životě a nestačil jsem se divit, jak tam tenhle sedmasedmdesátiletý pán pobíhá, leští kámen, dodělává drobnosti a podobně. Jarda přijel na finální schválení a říká: „Už to nechte, už to musí odjet.“ A pan Kubíká na to: „No to teda v žádným případě! Ta socha jede do Dubaje, a jestli tam půjde kolem nějaký arabský kameník, tak by si řekl – Kubík to tady nedodělal!“ Přitom se jednalo o detaily, na kterých, myslím si, ani Jarda netrval.

J. R.: To jsou ty kamenické věci. Určitý typ hrany tam prostě nejde nechat. Musí se konkrétním způsobem srazit nebo tam udělat nějaká struktura. Je to taková jejich vlastní řeč, jakou mají třeba i skláři nebo grafici. A já se to od nich učím, protože já jsem nikdy s kamenem nedělal. Naučil jsem se sice tesat dřevěné sochy, ale do kamene jsem sám nesekal. S výjimkou žulové sochy Žába, na které jsem nakonec musel tesat i já. Když se totiž dělají zborcené plochy, tak to kameník už nemůže udělat, protože se to nedá přesně odměřit. Musím to udělat já, protože jedině já vím, jak to má být. Ale když je socha geometrická, jako Vítězství robotů, dá se to odměřovat a používat šablony, tak to kameník může udělat na dva tři milimetry nad konečný povrch bez mojí korektury.

Marek Vocel a Jaroslav Róna stojí za sochou Victoria robotorum – Vítězství robotů

Podpořený projekt

Rok robota: socha Jaroslava Róny a představení divadla Laterna magika na Expo 2020

A jak vaše spolupráce Jiřím Kubíkem vlastně začala?

J. R.: Mám ateliér na Židovském hřbitově a navrhoval jsem tam hrob svého otce. Potřeboval jsem, aby mi na něj někdo dokonale udělal písmo. A doporučili mi jeho, že pro hřbitov pracuje a je nejlepší ze všech. Tak jsme se s Jiřím Kubíkem seznámili. Pak jsem s ním dělal další náhrobek a jen tak bokem jsem mu řekl: „Co kdybychom udělali nějakou pořádnou sochu, ne?“ A on beze všeho povídá: „Tak jo, tak uděláme.“ Já přitom myslel, že většinou tesá jen písmena. Nejdřív jsme začali dělat velké hroby, pak pro rodinu Pavla Štingla takovou mohylu, to už byl docela velký projekt. Pak přišlo Vítězství robotů a teď děláme na kolosech, o kterých jsme mluvili. A on vůbec nezaváhal. Neřekl, že je starý nebo že nemá energii, nic takového. On to opravdu miluje. Já to mám tak, že třeba začnu s některými materiály dělat poprvé v životě, ale okamžitě se mnou začnou spolupracovat ti nejlepší řemeslníci, kteří se tomu věnují celý život. Já je přitom nehledám, ale ono to vždycky nějak samo vyplyne. A z toho mám strašnou radost.

Sochař Jaroslav Róna s modelem své sochy Victoria robotorum – Vítězství robotů

Cesta Vítězství robotů do Dubaje byla poměrně dobrodružná a určitě vám dala spoustu zkušeností. Je něco, co uděláte jinak, až budete robota stěhovat zpátky do České republiky? A kde nakonec bude mít stálé místo?

M. V.: Se všemi zkušenostmi, které jsme získali, a po strastech s dopravou a instalací na místě cesta zpátky technicky takový problém nebude a taky nás pravděpodobně nebude tlačit čas. Zároveň už známe místní dodavatele – například jeřábů – víme, s kým se dá komunikovat, a s kým ne, na koho se dá spolehnout a tak dále. Zároveň ale není primární zájem tu sochu vrátit zpátky, ale dala by se třeba prodat a umístit v Dubaji nebo jinde v oblasti Perského zálivu. Protože když už těch osmnáct tun přejelo půl světa, zároveň nese význam, který jsem zmiňoval, a dnes už má navíc jasnou vazbu na Expo, tak by mi to jako producentovi připadalo symbolické, zajímavé a samozřejmě výhodné. 

J. R.: Mně jde hlavně o to, kde by měla socha stát. Pro mě je pochopitelně důležité prodat sochu a mít díky tomu peníze na další sochy. Na druhou stranu tyhle velké kamenné sochy jsou vrcholem celé té pyramidy činností, které dělám. A tudíž to, kde a v jaké konstelaci socha bude, je pro mě nejdůležitější. Nejsem příznivcem toho, aby se sochy vyráběly jenom za účelem je někam – kamkoliv – prodat. To ne, musí to být opravdu důstojné místo a ti lidé, kteří si sochu koupí, si jí také musí vážit. Pokud se toto naplní, pak mi nesejde na tom, jestli to bude v Emirátech, u nás v Čechách nebo jinde v Evropě.

Producent Marek Vocel

Kdo je

Marek Vocel

Vystudoval filmovou produkci na FAMU. V roce 1998 založil společnost MVP events, kterou vede dodnes společně s dalšími firmami sdruženými v eventové skupině Permanent Gig. Některé z jeho aktivit jsou úzce spjaty s projektem DOX+, multifunkčním prostorem Centra současného umění DOX. Jeho celoživotní občanská a společenská odpovědnost ho přivedla také k mnoha nekomerčním projektům. Je spoluzakladatelem neziskové organizace Opona, která dala vznik novodobým oslavám sametové revoluce na Národní třídě, kterými jsou dnes Festival svobody a Díky, že můžem. Při historicky první přímé volbě prezidenta České republiky v roce 2012 vedl kampaň Karla Schwarzenberga. V posledních letech byl producentem projektů jako je Moon 50: Zpátky na Měsíc, který připomněl přistání Apolla 11 na Měsíci nebo kampaně Milada 70: Zavražděna komunisty. Aktuálně připravuje projekt Zvon #9801. Získal celou řadu ocenění, např. Křišťálová lupa, Lemur, Zlatý středník nebo ceny České eventové asociace. V současnosti se kromě řízení skupiny Permanent Gig věnuje zejména eventové strategii.

Takže žádná konkrétní představa o umístění v této chvíli není?

J. R.: Mám zatím jedinou nabídku, která je ale hodně zajímavá. Masarykova univerzita v Brně by sochu chtěla umístit před budovu své Fakulty informačních technologií. Ale zatím jsme o tom ještě nejednali do všech detailů, takže uvidíme. Je pravda, že výrobu těchto velkých soch financuji převážně z prodeje obrazů a soch do interiéru, protože ty velké věci se opravdu prodají výjimečně.

M. V.: Zároveň kamenné sochy dneska v podstatě nikdo nedělá.

J. R.: Takovéhle veliké a žulové nedělá opravdu nikdo. Nevím ani ze zahraničí o nikom, kdo by něco podobného dělal. Ono to prostě trvá strašně dlouho a je to drahé. Jen ten blok kamene stojí milion a půl. Vytáhnout ho z lomu a dát na okraj samo o sobě dvě stě padesát tisíc. Po slevě. Mně na realizaci takových věcí baví, že to na začátku vypadá, že to nejde udělat. To se mně na tom líbí. To je přece to samé, jako když horolezci přijdou pod horu a podívají se vzhůru. Takový já mám pocit: to přece nejde. A pak si řeknu: „Tak to zkusíme!“

M. V.: A to asi máme společné.

Sochař Jaroslav Róna a producent Marek Vocel u modelu sochy Victoria robotorum – Vítězství robotů