O své víc než čtyřleté práci na obnově barokního poutního areálu v Horní Polici mluví P. Stanislav Přibyl s lehkostí a humorem. Stačí si ale letmým pohledem porovnat stav budov, které zatím rekonstrukcí neprošly, s výslednou podobou kostela a zvonice a člověku je hned jasné, jak nesmírné úsilí se za celým projektem skrývá.
P. Stanislav Přibyl: Když chceš vyhrát, musíš si vsadit
Nedávno jsem dělal seznam lidí, kteří se na projektu podíleli a které bych rád pozval na slavnostní otevření. Zatím jsem došel k číslu sto padesát dva. Bez rodinných příslušníků. A to nejsou dělníci, kteří pracovali na stavbě a kterých bylo samozřejmě nejvíc, ale všechny ostatní profese: restaurátoři, lidé, kteří nám pomáhali s povoleními, památkáři, architekt a tak dále. Takže i z pohledu managementu to celé byla poněkud náročnější disciplína.
Areál byl udržovaný. Jako když se v pohádce o někom říká, že měl záplatované, ale čisté šaty.
Sám jsem se k tomu dostal jako slepý k houslím. Až do roku 2012 jsem toho o Horní Polici moc nevěděl. Tehdy devadesátiletý místní pan farář si mě našel v nějakém seznamu kněží a zatelefonoval mi, jestli bych ho někdy navštívil. Přijel jsem, seznámili jsme se a padli si do oka. A protože on vzhledem ke svému věku už neměl tolik sil, dojížděl jsem ho zastupovat při různých slavnostech.
Pak v únoru 2014 zemřel. Já v té době působil v Litoměřicích na biskupství a s panem biskupem jsme se dohodli, že na přechodnou dobu, než se najde jiné řešení, bych sem jezdil. A ta přechodná doba už trvá šest let.
Druhá etapa rekonstrukce se zaměří na ambity kolem centrálního kostela. Měla by být zahájena příští rok.
Areál byl udržovaný. Jako když se v pohádce o někom říká, že měl záplatované, ale čisté šaty. Jenže když se člověk podíval zblízka, byla to tragédie. V krovu chyběly kusy trámů, části byly shnilé nebo v nich byla dřevomorka a dřevokazný hmyz. Do kostela zatékalo a ze stropu padala omítka. Venku nebylo radno chodit blízko zdí, protože odpadávaly celé kusy fasády. Chyběly části oltářů, které byly tak uhnilé nebo prožrané červotočem, že upadly. Na druhou stranu, dlouho tu každý dělal, co mohl, takže většina vnitřního vybavení i výzdoby byla amatérsky napatlaná takovou světle béžovou barvou, jako kafe s mlékem. Ale díky tomu napatlání to přežilo, protože jinak by se to rozpadlo úplně.
A pak se objevila možnost požádat o grant IROP s podporou Evropské unie a Ministerstva pro místní rozvoj, kde byly jmenovitě uvedené stavby, kterých by se dotace mohla týkat. Když jsem tam našel Horní Polici, chvilku jsme váhali, ale pak jsme si řekli: „Když chceš vyhrát, musíš si vsadit!“ A šli jsme do toho.
POHLEDEM NADACE PPF
Statečnost, odpovědnost, nasazení...
Obnova nádherného a mimořádně kulturně hodnotného poutního areálu v Horní Polici je pro mě v první řadě příběhem osobní statečnosti, odpovědnosti a nasazení. Stanislav Přibyl se z vlastní vůle, aniž by to byla v jakémkoli smyslu jeho povinnost, pustil do obrovského a extrémně náročného projektu mimo svůj obor, převzal za něj odpovědnost a s obdivuhodným zápalem do něj investoval neuvěřitelné množství energie. To jsou hlavní důvody, které nás dovedly k přesvědčení, že si tento projekt zaslouží nejen náš obdiv, ale i finanční podporu, která ho umožní dokončit.
Jana Tomas Sedláčková
Nadace PPF
Areál v Horní Polici byl v minulosti rušným poutním místem. V dobách největšího rozkvětu se tu během jedné slavnosti vystřídalo až padesát tisíc lidí.
V první řadě musíte mít podklady. O možnosti získat peníze na rekonstrukci jsme se dozvěděli koncem listopadu 2015. V březnu se žádost podávala a my neměli nic – plány, projekt, objekt dokonce ani nebyl zaměřen. Neměli jsme nic z toho, co je potřeba pro stavební povolení, jako vyjádření památkářů, hasičů a tak dále. A všechno muselo být hotové a v mašličkách do 31. března 2016. Podávali jsme to tehdy v půl dvanácté v noci, jak už to tak v těchto případech bývá, ale povedlo se.
A musím říct, že to byla dobrá zkušenost, protože všechny zúčastněné strany, včetně všech úředníků, se snažily. Nebylo to: „Tak si to podejte a my se vám na to podíváme, jestli je to vhodné.“ Všichni naopak říkali: „To je dobře, protože tohle místo to potřebuje.“
Po tři čtvrtě roce nám ty peníze přidělili a bylo potřeba začít soutěžit dodavatele. Tak nejdřív máte soutěž na zajišťovatele soutěží. A pak musíte soutěžit všechny jednotlivé zakázky nad určitou částku. To znamená, že s tím je strašné papírování.
Zájem o dílčí zakázky kolísal od enormního po nulový. Třeba co se týče restaurování, firmy se nám „popraly“ a dostalo se to až k úřadu pro hospodářskou soutěž. Naopak do soutěže o stavební zakázku se přihlásila horko těžko jedna firma. Stejně tak to bylo se zvony a varhanami – v té době bylo už schváleno hodně stejných grantů, tak už o to firmy přestaly mít zájem. Takže jsme se občas modlili, aby se vůbec někdo přihlásil, protože jinak musíte soutěž pořád opakovat, platit znova a znova, a nic se neděje.
KDO JE...
Stanislav Přibyl
P. ThLic. Ing. Stanislav Přibyl, Th.D., CSsR, se narodil v roce 1971 v Praze. V roce 1990 maturoval na Střední průmyslové škole zeměměřičské v oboru geodézie. V letech 1991–1996 vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy a získal titul magistra teologie. V letech 2010–2014 pokračoval na téže fakultě v doktorském studiu ve specializaci kanonické právo, v roce 2012 získal titul licenciáta teologie a v roce 2014 doktora teologie. V letech 2013–2019 studoval na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem obor ekonomika a management, kde získal titul inženýra. Od roku 2016 studuje doktorský program v oboru dějiny výtvarného umění na Ústavu dějin umění Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a dušuje se, že to už je jeho poslední studium.
V roce 1996 byl vysvěcen na kněze a působil jako kaplan a později farář na poutním místě Svatá Hora v Příbrami. V letech 2002–2011 byl provinciálem řeholní společnosti redemptoristů, v letech 2004–2008 prezidentem Arcidiecézní charity Praha. V letech 2009–2016 působil jako generální vikář na Biskupství litoměřickém. Od roku 2016 je generálním sekretářem České biskupské konference. Mezi jeho zájmy patří hudba, především varhanní, historie, výtvarné umění a fotografování.
Staveniště jsme předávali v dubnu 2018 a ve smlouvě bylo, že to bude trvat dvacet čtyři měsíců. Navzdory tomu kotrmelci s koronavirem letos na jaře se to podařilo.
V první etapě se opravoval kostel, zvonice a prostor mezi nimi. Některé části se nerekonstruovaly, protože se od začátku vědělo, že na ně nebude. Problém je v tom, že ani těch sto sedm milionů prostě nestačí. To je například případ oltářů v bočních lodích kostela.
Varhany se vrátily do zvukového obrazu z doby kolem roku 1712, takže dnes mají několik specialit, jako výšku ladění typickou pro barokní hudbu nebo systém ladění, takzvaný středotónový. V České republice je sice několik podobných nástrojů, všechny ovšem mají omezenější rozsah. Takováto kombinace starého ladění s rozsahem je u nás unikátní.
Účelem daru od Nadace PPF je, abychom to vůbec dokázali dodělat. Pokryje například různé dokončovací práce nebo vícepráce, které se objevily až v průběhu rekonstrukce, protože některé věci zkrátka zjistíte, až když se podíváte pod povrch.
Během těch víc než čtyř let jsme zažili i nějaké těžké chvilky. Program IROP má podmínku pětiprocentní spoluúčasti. Ono se řekne pět procent – to vypadá nádherně. Ale v té obrovské částce jsou to peníze, které zdaleka přesahovaly naše možnosti. Takže jsme museli shánět prostředky i jinde. A když vám deset lidí něco přislíbí a pak z toho nic není a ta nejistota trvá půl roku, je to trochu o nervy.
V tomto smyslu musím říct, že přístup Nadace PPF zásadně přispěl k mému duševnímu zdraví. A to nejen tou částkou, ale i způsobem, jak to celé proběhlo. Od začátku šlo o to, nám pomoci, jen bylo potřeba zjistit, jestli ta pomoc dává smysl.
Ukázalo se, že dává.
