Tomáš Rajtora: Většinou má architekt vizi a chce ji prosazovat. Já hledal někoho, kdo mi do ní bude šťourat

Ve Skautu jste od dětství. Co pro vás znamená a jaký k němu máte vztah?

Můj vztah se Skautem je doslova celoživotní. Už můj děda byl skaut jako dítě v poválečném období, a v letech 1990–1991 dokonce vedl říčanské středisko. Dneska nás stále sleduje, i když už jen zpovzdálí. Můj táta taky skautoval – v roce 1968, kdy to bylo dva roky povolené – a já jsem začal „vlčet“, tedy se stal vlčetem, malým skautem, v roce 1990, když byl Junák obnovený po tom posledním přerušení komunistickým režimem. Takže jsem nastoupil do oddílu v Říčanech, který obnovil můj děda, a od té doby jsem aktivní dodnes. Nejdřív jako dítě, pak jsem vedl oddíl, potom roverský kmen a nakonec dvanáct let středisko. Před rokem jsem jeho vedení předal nástupci Lukáši Pavelkovi a já se teď už věnuji primárně stavbě. Nebo vlastně spíš stavbám. My totiž ty klubovny stavíme dvě, protože kromě té nové taky obnovujeme tu starou původní, kterou nám někdo zapálil.

Ovlivňuje vaše celoživotní skautství nějak i vaši práci a přístup k ní?

Nějaká přímá vazba mezi skautstvím a architekturou u mě asi není, nedá se určitě říct, že by mě skauting přivedl k architektuře. Moje cesta k ní taky nebyla vůbec přímá. Po základní škole jsem šel na učňák na truhláře. Vždycky mi šlo dělat věci rukama a zároveň jsem se nepovažoval za pitomce. Ale génius do Mensy ani umělecký sochař jsem zase nebyl. Prostě mi šlo od všeho něco. A v architektuře jsem viděl skloubení těch intelektuálních schopností s konkrétní představou o řemeslném zpracování. Zkrátka jsem věděl, co se jak dělá, spoustu věcí jsem sám uměl a i dnes z té truhlařiny čerpám. Už u výkresu mám dost jasnou představu, jak stavba funguje, protože jsem leccos rukama sám dělal, a když pak přijdu na staveniště a někdo mi tvrdí, že něco nejde, tak umím vzít kladivo a ukázat mu, jak jsem to myslel. Mám rád praktický přístup. Nejsem – jako někteří architekti – vzdušný bohém, který chodí, mává rukama a říká: „A to by bylo pěkné, kdyby tady byl nějaký oblak, který by se vznášel.“ Já jsem prostě pragmatický člověk.

Možná právě v tom je trochu vidět ten vliv skautingu, protože pokud vím, tak Skaut lidi vede mimo jiné k praktičnosti, k tomu, aby si uměli v různých situacích sami poradit a pomoct.

To určitě ano a stoprocentně mě to ovlivnilo jako člověka. A tím pádem možná i v tom, co jsem si vybral a jak to dělám. Ale jak velký podíl na tom skauting má, to vlastně nejsem schopen říct, protože nevím, co bych byl, kdybych nebyl skaut.

Právě kvůli tomu dlouholetému osobnímu i rodinnému propojení pro vás projekt nové klubovny určitě musel být srdcová zakázka. Zároveň ale asi i náročná v tom smyslu, že jste ji dělal tak trochu sám pro sebe. Když si architekt staví dům pro sebe, asi je to jiné než běžná práce...

To je pravda, ale v tomhle případě to bylo ještě jinak. Já už jsem zkušenost se stavbou vlastního domu měl a řekl bych, že to pro mě byla asi nejsložitější role, protože mi tam chyběla interakce s klientem. Když se s klientem u klasické zakázky bavím, tak dostávám zpětnou vazbu. On mi řekne, co se mu nelíbí, co naopak ano, a to mi pomáhá se zorientovat. Člověk není vševědoucí, někdy má taky blbý nápady a ty je potřeba korigovat. To mi u vlastního domu chybělo.

U klubovny jsem si uvědomoval, že přes své celoživotní zapojení v říčanském Skautu ji nestavím sám pro sebe, ale pro několik set lidí. A ještě ke všemu takovým „průtokovým“ systémem, protože ti, co jsou tu dnes, tady nebudou za deset let a budou tady zase úplně jiní. Takže to vyžadovalo určitou nadčasovost nebo univerzálnost. Zároveň přestože těch lidí je tolik, bylo málo jednotlivců, kteří by byli skutečnými oponenty, vzali to za své a přišli argumentovat. Takže jsem je musel sám hledat a říkat jim – pojďte se o tom bavit, řekněte mi, co si o tom myslíte. Nechtěl jsem si prostě sám něco stavět za peníze získané ze všech možných zdrojů – od dárců a nadací – a u hotové stavby pak poslouchat otázky, proč je to tak velké, nebo naopak malé, proč je to takové, a ne takové. Zkrátka jsem v tom sám chtěl mít čisté svědomí, a tak jsem se snažil hledat rovnováhu co největšího množství názorů. Paradoxně to pak bylo trochu v kontrastu s běžnou pozicí architekta. Ten má svoji vizi a chce ji prosazovat, zatímco já jsem hledal někoho, kdo mi do ní bude šťourat.

Vraťme se ještě úplně na začátek. Kdy jste zjistili, že budete potřebovat novou klubovnu?

O tom projektu jsme začali mluvit už skoro před dvanácti lety. V té době neustále stoupal počet členů. Před patnácti lety jsme mívali něco málo přes sto a pak to najednou začalo rok od roku růst, pokaždé o dvacet třicet dalších dětí. Původní malá klubovna nám rychle přestávala stačit, a tak jsme začali mluvit o tom, že by bylo fajn postavit novou, větší. Nejdřív se to zdálo jako naprosto nereálný cíl, protože v té době jsme hospodařili s ročním rozpočtem kolem 100 000 Kč a najednou jsme se bavili o mnohamilionové investici. Druhý zádrhel byl v tom, že v územním plánu pozemek vedle staré klubovny, kde jsme tu novou chtěli postavit, nebyl stavební. Takže vlastně na všech stranách nepřekonatelná zeď. Ale bavili jsme se o tom dál, řekli jsme si, že začneme nějakými úvahami, jak by to vůbec mohlo vypadat, a pak se uvidí. Ve středisku je nás z oboru architektury a stavařiny víc, takže jsme mezi sebou udělali takovou mikrosoutěž. Tenkrát vznikly dva návrhy, z nichž jsme nakonec vybrali ten můj. Dnešní podoba ale s tou původní verzí už nemá moc společného, protože během té doby se samozřejmě hodně změnilo.

Projekt byl tedy hotový dávno, přesto jste klubovnu dostavěli až letos. Čím to?

Ta cesta od návrhu byla ještě dlouhá. Museli jsme změnit územní plán. Pak tam nebyla voda a kanalizace, takže jsme nejdřív u původní klubovny stavěli jímku a potom vrtali studnu. Když jsme pak měli územní plán, který stavbu umožňoval, zdroj vody i kanalizaci, řekli jsme si asi před třemi lety, že uděláme projekt pro stavební povolení, protože nám bylo jasné, že bez něj nemá smysl oslovovat potenciální dárce. Takže to byl další krok a po té dlouhé době i první výdaje, které jsme na to jako středisko vynaložili, když nepočítám nějaké úplně zanedbatelné poplatky za změnu územního plánu a podobně.

Teprve když jsme stavební povolení dostali, začali jsme řešit, kde na to vezmeme peníze. Udělali jsme kampaň, která různými způsoby oslovovala veřejnost a nabízela možnosti, jak nám lidé mohou pomoci. Nejdřív jsme vytiskli letáčky, které popisovaly, co všechno ještě musíme udělat a kde je prostor pro pomoc ostatních – ať už finančním darem nebo materiálem, nebo že přijdou pomoct na brigádu, pomůžou nám sehnat sponzora, dají nám tip na nějakou dotaci nebo další možnosti financování.

A k tomu jsme dělali různé doprovodné akce. Buď jsme je přímo organizovali, nebo jsme se účastnili událostí, které pořádalo město. Povedený byl třeba Street Food Festival, kde jsme měli svůj stánek, ve kterém kuchaři ze střediska nabízeli různá skvělá jídla. Jmenovalo se to benefiční stánek a lidi věděli, že když si u nás něco koupí, přispějí nám tím na klubovnu. Ale ještě důležitější než to, že jsme vybrali třicet nebo čtyřicet tisíc, bylo, že se o nové klubovně lidi dozvěděli a tak nějak vstoupila do povědomí. Další podobná akce byl benefiční koncert, kam jsme pozvali potenciální sponzory, zastupitele města a podobně. Představili jsme tam projekt, mluvili jsme o tom, jak bude klubovna vypadat, jak to máme vymyšlené s financováním, jaký je harmonogram.

Podobných akcí jsme dělali víc, abychom zkrátka o nové klubovně dali vědět. Myslím si, že se to povedlo, protože veřejná sbírka, která spolu s tím běžela, byla nejúspěšnější ze všech dosavadních sbírek na skautskou klubovnu v Čechách. Zúčastnili jsme se školení skautských stavitelů, které pořádá ústředí Junáka každý rok a kde lidi, co už klubovnu stavěli, předávají zkušenosti těm, kteří se na to chystají. Říkali nám tam, abychom sbírku určitě udělali, ale nepočítali s nějakými zázraky. V průměru se většinou vybere tak tři sta tisíc nebo půl milionu, někde vybrali milion a to byl rekord mimo veškerá měřítka. No a my jsme vybrali miliony dva čistě od drobných dárců, což považuji za obrovský úspěch. A nejde jen o ty peníze, ale i o to, že cítíme podporu lidí, kteří tu žijí. A řekl bych, že je to skoro stejně důležité jako ty peníze samotné, když člověk vidí, že tomu ostatní drží palce.

Přes takový úspěch ale částka získaná z veřejné sbírky na celou stavbu určitě nestačila. Jaké další zdroje financování jste našli?

Pomohly nám některé říčanské firmy, něco nám dalo ústředí, částečně jsme měli našetřeno a pak samozřejmě ten dar Nadace PPF byl poslední velký kus, který nám chyběl. A jsme velmi vděční nejen za ty peníze, ale i za přístup. Často dávám jako kontrast Nadaci PPF a nějaký fond, kde jsme žádali asi o čtyři sta tisíc na vnitřní vybavení. Sice jsme je dostali, ale žádost a následné vyhodnocení byly tak složité, že s lehkou nadsázkou můžu říct, že kdybych měl ty peníze vydělat a středisku je dát, tak mi to časově vyjde skoro nastejno. Nadaci PPF jsme na dvou stránkách popsali, co děláme a co potřebujeme, pak se na jedné schůzce domluvily podrobnosti a bylo to. Takže jsem velmi ocenil nejen ten dar, ale i tu rychlost a jednoduchost.

Mluvil jste o svém pragmatickém přístupu k architektuře a o řemeslném základu, ze kterého pořád čerpáte. Promítlo se to nějak do toho, jak jste novou klubovnu stavěli?

Samozřejmě jsme zvažovali, jakou formou to stavět. Starou klubovnu, která vznikla v roce 1968, si tehdy skauti postavili úplně sami. Ale je malinká, proti té nové čtvrtinová nebo možná ještě menší. Získali nějakou chatu, kterou rozebrali, a na skautském pozemku ji zase složili. Taková byla doba – v Akcích Z se svépomocí dělaly i přípojky nebo kanalizace a stavěly se prodejny. Takže lidi byli zvyklí si dělat všechno sami. Pro nás to byl do určité míry vzor mimo jiné proto, že jsme viděli, jaký vztah lidé, kteří se na tom podíleli, dodnes ke klubovně mají. Jenže v dnešní době má každý mnohem méně času než lidi měli před těmi padesáti lety. Další věc jsou dovednosti – málokdo dneska umí zatlouct hřebík nebo řemeslně něco udělat. Navíc je propastný rozdíl v tom, jak se stavělo před padesáti lety a jak se staví dnes. Takže abychom postavili celou klubovnu sami, se nám hned od začátku zdálo nereálné. Ale zároveň jsme se toho nechtěli úplně vzdát a vzít nějakého generálního dodavatele, kterého bychom vysoutěžili, on by to postavil a my bychom pak jen přišli, převzali klíče a nastěhovali se. Organizačně by to samozřejmě bylo nejsnazší, určitě by to bylo o něco dražší, ale nechtěli jsme to hlavně kvůli vztahu k té klubovně. Chtěli jsme totiž co nejvíc zapojit děti, samozřejmě až od nějakých deseti dvanácti let, kdy už mohou třeba natírat nebo dělat nějaké jednodušší práce odpovídající věku.

Stavět jste začali loni na jaře, což se asi dost nešťastně překrylo se začátkem pandemie koronaviru. Jak moc vám nabourala plány?

Ano, někdy v březnu, když přišla pandemie a první lockdown, jsme začínali kácet stromky a připravovat pozemek, probíhaly první zemní práce a podobně. Tedy právě v době, kdy se nesmělo scházet, jenže my měli vizi, že toho v rámci brigád uděláme co nejvíc sami. Tak jsme vymysleli takový princip štafetové brigády, kdy jsme se po dvou lidech rozepisovali od rána do večera vždycky na soboty a neděle, a někdy dokonce i všední dny, protože tehdy byli všichni doma, tak se to občas dalo zařídit. Takže tam od osmi do deseti byli dva lidi, v deset přišli další dva a tímhle způsobem jsme tam udělali nepředstavitelné množství práce. A nějaká forma těch štafetových brigád běžela až do konce, vlastně každý víkend. Samozřejmě už ne po dvou, ale po osmi nebo více lidech tak, aby tam pro ně vždycky byla práce. Na odborné činnosti jsme si najímali profesionály, takže neříkám, že jsme si to celé postavili sami, ale máme na tom dost velký podíl. To vnímám jako důležitý prvek ani ne tak kvůli finanční úspoře, která byla samozřejmě taky nezanedbatelná, ale hlavně kvůli vztahu, který teď děti i dospělí k té klubovně mají. Stavěli jsme ji sami sobě, budeme na to vzpomínat a budeme tak k ní mít úplně jiný přístup, než kdyby to byla stavba na klíč.

V půlce září jste obě klubovny, tedy i tu obnovenou starou, slavnostně otevřeli. Jak to celé proběhlo a jaké byly reakce?

Reakce byly úžasné a musím říct, že takových dnů bych chtěl zažívat víc (směje se). Ať už z toho osobního hlediska, protože část té chvály mířila na mě, tak kvůli pozornosti, kterou získalo středisko. Byla tu spousta zajímavých hostů – paní hejtmanka, dva senátoři, téměř kompletní zastupitelstvo i zástupci dvou nejvyšších představitelů Junáka – vicenáčelník a vicestarosta. Někteří lidé byli dojatí, někteří na to koukali s úžasem. Nadšená byla i paní hejtmanka a pan starosta a na obou bylo vidět, že ty emoce jsou nefalšované, že to není jen chvála ze slušnosti. Celkově byly ty ohlasy obrovské – prý je to nejlepší klubovna v republice a podobně. To jsou samozřejmě přehnané komentáře, to si nemyslím, ale přesto mě to těší. Každopádně to pro nás byl svátek. Měli jsme tu koncert, dorazili všichni místní skauti a lidé, kteří mají se Skautem něco společného, a moc jsme si to užili.

A spousta lidí už nám píše, že by si chtěli klubovnu půjčit nebo tu něco uspořádat – skauti z jiných oddílu třeba na víkendovou výpravu, náčelnictvo Junáka, což je náš nejvyšší orgán, tu chce mít výjezdní zasedání, ozval se pěvecký sbor, že by tu rádi zkoušeli i s možností přespání. Prostě každý týden chodí tak jeden dva maily. Mám z toho radost, protože pro všechny tyhle věci je klubovna určená a počítali jsme s nimi. Takže to vypadá, že bude fungovat tak, jak jsme si představovali, a to je pro nás vlastně ta nejlepší odměna.