Petr Ostrouchov: Konzervujeme kvalitní hudbu pro budoucnost

Kultuře sluší diverzita a rozmanitost. V takovém prostředí si totiž talent nejlépe najde prostor, kam růst. Právě to je hnací silou hudebního vydavatelství Animal Music, které už sedmnáct let přináší mimořádně kvalitní výběr ze současné české scény napříč žánry a které Nadace PPF druhým rokem podporuje. 

Jeho hlavou, srdcem i většinou končetin jsou manželé Petr a Natálie Ostrouchovovi. Při výběru toho, co budou vydávat, nikdy neslevují z umělecké kvality ve snaze o komerční úspěch. Jejich label je výjimečný i svým producentským přístupem: umělce provázejí celým vznikem alba, od produkce nahrávek až po to, aby se hudba dostala k posluchačům u nás i v zahraničí ve zvukově a graficky kvalitním provedení.

Za Petrem Ostrouchovem jsme přijeli do nahrávacího studia Sono Records v Nouzově, kousek za Prahou. Právě tady vzniká většina alb Animal Music, mezi kterými jsou jména jako Vladimír Mišík, Lenka Dusilová nebo Iva Bittová. Teď tu zrovna dokončuje jeden z letošních titulů, „živák“ jazzového kontrabasisty Jaromíra Honzáka s jeho kvintetem a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. „Omlouvám se, přestal mi fungovat nějakej software a s ním se mi smazaly asi tři dny práce. Můžete chvilku počkat? Snažíme se to nějak zachránit,“ vítá nás Petr s lehce ustaraným výrazem a mizí zpátky v režii. Za pár minut vychází ven už o dost klidnější: „Tak dobrý, povedlo se. Můžem jít na to!“

Petře, co je pro vás v hudbě odvážné? Dá se u muziky o odvaze vůbec mluvit?

Odvaha je pro mě vůle pustit se do něčeho, co nemá jasný výsledek. Vystoupit z komfortní zóny a dělat věci s nějakým rizikem. V kreativní rovině to je vůle dělat věci jinak, než se obvykle dělají, a riskovat, že se to lidem nebude líbit. Přínosem takového přístupu je autenticita – umělec to prostě dělá tak, jak to cítí, a ani si v té chvíli nepřipadá odvážný. To možná vidí jen lidi kolem. Ale to je taková soft podoba odvahy, protože vyjadřovat se v umění autenticky by mělo být samozřejmé, a naopak lidi, kteří tuhle odvahu nemají a svoje umělecké vyjádření formulují tak, aby bylo podobné něčemu jinému, vyzkoušenému, vlastně nejsou úplně ti správní umělci.

A pak může odvaha v hudbě mít i ekonomickou podobu, když člověk dělá věci, které z komerčního hlediska, tedy v excelových tabulkách, moc nefungují, protože stojí daleko víc, než kolik vynášejí. 

A co v dnešní době znamená hudbu vydávat?

Cíl vydávání hudby je pro mě jednoduchý – najít nějaký talent a zakonzervovat pro budoucí i současnou generaci posluchačů to, co ten talent nabízí. Pro spoustu lidí se z poslouchání hudby stala rutinní záležitost a kulisa, ale pořád existuje publikum, které hudbu aktivně vyhledává a rituálně poslouchá. Z tohoto důvodu si myslím, že stojí za to ji zaznamenávat a vydávat.

A hlavně zaznamenaná hudba má šanci, aby tady zůstala pro budoucnost, aby ji prověřil čas. Za deset, dvacet nebo za padesát let bude něco z toho lidi pořád zajímat, stejně jako je dneska zajímají padesát let staré nahrávky. Spousta z toho propadne sítem času a už o to nikdo nezavadí. V nahrávkách archivujeme současnou kvalitu, která má šanci ovlivnit budoucí kvalitu, protože každý, kdo přichází s nějakou novou tvorbou, se svým způsobem vyrovnává s tím, co už udělali ti před ním. Buď se inspiruje, nebo naopak zkouší nové cesty. Takže hudba předchozích generací vždycky funguje jako nějaká referenční hodnota.

A co hudební byznys – jak si stojí hudební trh?

Z obchodního hlediska vydávat dneska hudbu znamená riskovat, protože to ve světě digitální distribuce dávno přestalo ekonomicky vycházet. Samozřejmě nemluvím o špičkách komerčního úspěchu, ty jsou stejně rentabilní dnes, jako byly dřív, protože mají miliony, stamiliony či miliardy přehrání na streamovacích platformách a z toho se dá velice slušně žít. Ale u nekomerční hudby tohle vůbec neplatí.

Proč to tak je? Co se změnilo?

Problém je, že v prostředí online platforem se spojila kasička jazzového kvarteta z Budapešti a globální popové hvězdy, takže ty peníze se sypou do jednoho měšce a rozdělují se mezi umělce podle toho, kolik lidí si poslechlo jejich písně. A to vlastně není úplně spravedlivé, protože to nereflektuje, jak moc a jakou hudbu poslouchá každý jednotlivý plátce. 

Jak tohle dělení vypadá v praxi?

Kdyby se řeklo, že předplatné fanouška jazzu, který si za měsíc poslechne deset jazzových alb, se rozdělí mezi těch deset interpretů, tak by to bylo fajn. A to přestože je to tržba mnohonásobně menší, než byla v době, kdy by si posluchač těch deset cédéček musel koupit. Jenže ono to není ani takhle. Naprostá většina uživatelů online platforem neposlouchá hudbu cíleně, ale jako kulisu nebo jede globální hity, které pak nabírají ty miliardy přehrání. Čistě pro příklad: pokud někdo poslouchá globální popové hvězdy tři hodiny denně, což je úplně normální, slyší za měsíc několik set, možná tisíc písní. A jeho peníze a peníze toho, kdo si poslechl deset jazzových nahrávek, se sečtou a v počtu přehrání samozřejmě vedou popové hvězdy a jsou vlastně dotované z peněz toho jazzového posluchače jenom proto, že jazzový posluchač poslouchal celkově méně hudby. Je to komplikované a já nevím, jaké to má řešení, ale myslím si, že tohle je největší problém online distribuce. Plus to, že za cenu několika piv nebo jednoho lístku do kina máte na měsíc pro celou rodinu přístup k veškeré hudbě celého světa, jako by hudba neměla žádnou hodnotu. Provozovatelé online platforem k ní přistupují jako k zábavě, a ne ke zpřístupňování uměleckých hodnot. Zároveň to ale vyhovuje velkým vydavatelům. A zásadně to nevyhovuje jen nekomerční hudbě.

Jak v tomhle prostředí funguje vaše rodinné vydavatelství, které se zaměřuje v podstatě jenom na nekomerční hudbu a menší žánry?

Pro nás to znamená, že investice do alb je u nás zcela jistě nenávratná. Vydáváme kolem deseti titulů ročně a za posledních deset let se ta soběstačnost scvrkla na nějakých 10–20 %. U běžné nekomerční hudby, jako je album jazzové kapely, folková deska nebo vážná hudba, se investice pohybují někde mezi stem a třemi sty tisíci podle toho, jak je to náročný projekt. Ale tržby z digitální distribuce jsou – opravdu, nepřeháním – v jednotkách tisíc korun. Takže to leckdy není ani těch 10 % a situaci drží nad vodou ti, kteří pořád ještě kupují cédéčka a vinyly třeba k Vánocům nebo k narozeninám. 

To opravdu nezní moc optimisticky...

Dá se říct, že vydávání hudby v nemainstreamových žánrech je vlastně z hlediska soběstačnosti na stejné ekonomické úrovni jako třeba provozování operního divadla. Nebo zkrátka kulturních provozů, které vyžadují veřejnou podporu, pokud mají být udrženy při životě. U operních domů a symfonických orchestrů o tom nikdo nepochybuje a všem přijde srozumitelné, že například Česká filharmonie nemůže žít jen ze vstupenek. Tím pádem je jako státní příspěvková organizace dotovaná a pochopitelně má rozvinutou síť komerčních partnerů a sponzorů. Je to nejlepší orchestr u nás, o několik pater převyšuje všechny ostatní naše symfonická tělesa a je jasný důvod, že má fungovat a proč. Přesto to není soběstačná instituce a všichni chápou, že je potřeba umění tohoto typu podporovat. My jsme samozřejmě o několik řádů níže, ale vlastně jsme na tom úplně stejně v tom smyslu, že alternativní hudba také není schopná se sama uživit. Takovou podporu ale zdaleka nemá.

Tak to se dostáváme zpátky k té odvaze. Nebo je to spíš šílenství se do jejího vydávání vůbec pouštět?

Naše odvaha je teď trošku nivelizovaná tím, že s podporou Nadace PPF až tak odvážní – ve smyslu finančního rizika – být nemusíme, protože se pouštíme do věcí, které si můžeme dovolit. Ovšem bez takové podpory bychom to už vůbec nemohli dělat. A patnáct let jsme byli velmi odvážní v tom, že jsme Animal Music financovali z našich rodinných úspor. To už je ale neudržitelné. I proto, kolik titulů děláme a jak jsme se žánrově rozkročili. Také čím déle to děláme, tím víc k horšímu se ten „trh“ mění.

Vy jste na začátku v souvislosti s odvahou mluvil o autenticitě, což je slovo, které často používáte ve vztahu k hudbě, která vás oslovuje a kterou chcete vydávat. Co to pro vás je? Totéž, co originalita?

Nemusí být. Autenticita z mého pohledu vyjadřuje vztah umělce k jeho tvorbě. Je to vytváření hudby z vnitřní potřeby a z touhy něco sdělit, ať už hudebního nebo textového. Člověk musí vědět, proč to dělá a co tím chce říct. Jakmile mu tohle chybí a hudbu dělá třeba jenom proto, že ho to baví nebo se tím živí nebo že chce být úspěšný a následuje nějaké styly, u kterých ví, že lidem se to bude líbit, tak už to v rámci té mojí definice s autenticitou neladí. Ale autenticita ještě sama o sobě neznamená kvalitu. Je to podle mě předpoklad pro to, aby vzniklo něco dobrého, ale zároveň tam musí být talent a schopnost to, co chci sdělit, podat pro posluchače zajímavým způsobem. Když napíšu smutnou písničku, protože mi někdo umřel nebo mě někdo opustil, můžu ze sebe vyplivnout text, který je zcela jistě autentický, protože odpovídá mým pocitům a udělal jsem to ze své vnitřní potřeby. Ale je tu ještě dost velká pravděpodobnost, že to bude blbý. Protože pokud nemám talent ten svůj vnitřní pocit přetavit v báseň, která v někom jiném vyvolá stejný pocit, nebo aspoň pocit pochopení, tak je to zbytečné.

To je snad ještě komplikovanější než ten hudební trh...

Ale já vůbec nepřistupuju k poslechu hudby takhle analyticky. Když poslouchám hudbu, tak to na mě buď funguje, nebo nefunguje. A při výběru toho, co budeme vydávat, záleží hodně na našem vkusu, protože vydáváme věci, které se nám líbí. A tím myslím mě a moji ženu, protože Natálka má taky velký přehled a schopnost některé věci odhalit daleko jednodušeji než já. Když je prostě někde něco umělého, co nefunguje, tak ona na to má velmi dobrý čuch.

Takže autenticitu spíš vycítíte, než poznáte.

Pozor, já si ale nenárokuju schopnost ji rozeznat a samozřejmě se můžu plést. Koneckonců jakýkoliv vztah k umění je ryze subjektivní. To znamená, že to, co mně připadá dobré, jiným dobré připadat nemusí a je to úplně v pořádku. Není v tom žádný nárok na jednu pravdu a jednu uměleckou kvalitu. Ale abych dokázal vůbec myslet vážně to, že se tvářím, že tomu nějak rozumím a poznám autentickou hudbu od té neautentické, tak musím mít nějaké posluchačské zkušenosti. A my posloucháme hudbu pořád. Jediný můj koníček, za který vynakládám peníze, jsou vinyly, cédéčka, koncerty a operní představení. Chodím na žánry od vážné hudby přes jazz, pop a folklor po bluegrass. Zajímá mě opravdu téměř všechno. A mám touhu mapovat, co se děje, i když vím, že trošku nestíhám a že to není úplně možné, protože množství hudby roste geometrickou řadou a ten objem člověk nemůže zvládnout.

Nahráváte už třetí desku s Vladimírem Mišíkem a říkáte, že se ji snažíte dělat tak, jako kdyby ty dvě předtím vůbec nebyly. Jde to vůbec? Co děláte, abyste se neopakoval?

Vůbec se těmi předchozími deskami nezabývám. Neříkám si, pojďme to teď udělat takhle, protože tehdy jsme to dělali takhle, tak aby to nebylo stejné.

Chápu, že to třeba neděláte vědomě. Ale člověk by si myslel, že se musíte nějak zbavit pokušení udělat to tak, aby to znovu zafungovalo. Stejně jako ta dvě předchozí alba, která byla velice úspěšná.

Prvopočátek veškeré naší tvorby jsou texty a je jedno, jestli si je píše Vláďa sám, nebo někdo jiný. To je východisko, ze kterého se teprve hýbeme dál. A texty na téhle desce a na těch předchozích nemají nic společného. Máme jenom potřebu, aby Vláďa zpíval něco, co mu lidi budou věřit, a v tomhle je na něj opravdu spolehnutí. Když už si něco vybere, tak to vždycky podá neuvěřitelně uvěřitelným způsobem a zajímavě.

Pak je potřeba hudba a ta tentokrát padla téměř celá na mě. Já rád píšu s hotovými texty, neumím napsat píseň bez textu. Takže já se pouštím do práce ve chvíli, kdy máme texty kompletní.

A pak řešíme, jak to nahrát. Tentokrát zkoušíme jinou variantu, je to taková cesta ke zdokonalení našeho přístupu. Obě předchozí desky jsme nahrávali jako živá kapela spolu (tedy ne postupným nahráváním jednotlivých nástrojů, jak je to v současné hudební produkci obvyklé – pozn. redakce). Ale tu první jsme točili ve čtyřech, druhou někdy až v šesti a teď tu poslední v devíti, místy v deseti lidech najednou (včetně mě). A skutečně se to vyplatilo, protože se do toho promítají zkušenosti hudebníků, kteří na sebe navzájem reagují. V písničkách pak už není téměř žádné dotáčení a postprodukce – znějí prostě tak, jak jsme je nahráli najednou.

Takže jednotlivé nástroje nemají dopředu přesně dané svoje party?

Vůbec ne. Jsou to skvělí muzikanti a konečný hudební tvar je výsledek naší spolupráce. Není to nějaké moje producentské určení. Já jsem je vybral, domluvil, že tady všichni budou, a pak jsem jim rozdal velmi stručný orientační zápis a pustil z telefonu svoje demo. A to je celé. Pak už se jenom jemně koriguje, co kdo nabízí, protože oni většinou nabízejí přesně ty správné věci a vědí, jak tu písničku uchopit a co v ní zahrát.

Jednoduše se vždycky snažím dělat to, na čem právě pracuju, tak, aby to bylo to nejlepší. Jestli se mi to povede, nebo ne, to musím nechat na jiných, protože jinak bych se z podobných úvah zbláznil.

Teď jste trochu naznačil, co vlastně děláte jako producent. Jak celkově vzniká nové album u Animal Music a jakou péči u vás umělci dostávají? Asi to bude dost jiné než třeba u velkých hudebních vydavatelství...

On je ten producentský přístup u každého projektu jiný – to, co jsem popsal, výborně funguje u písní pro Vladimíra Mišíka a pro tu skvělou kapelu, co se sešla. Jinde se zase postupuje jinak.

Hodně vydavatelů v dnešní době počítá s tím, že umělec si někde něco za své peníze nahraje, dodělá a pak hledá, kdo by mu to vydal. A buď se dohodnou, nebo ne. Tímhle způsobem jsme v Animal Music za celou dobu vydali jenom asi dvě nebo tři desky.

Jinak jsme ale u vzniku nahrávek od začátku a v zásadě se dají rozdělit podle toho, jestli se projektu účastním jako producent, nebo ne. Když se neúčastním, fungujeme jako poskytovatel supportu. To znamená, že si vyjasníme, jaká zhruba ta deska bude, kdo na ní bude hrát a zamluvíme studio. Takhle spolupracujeme s umělci, jako jsou třeba David Dorůžka, kapela Vertigo, Jaromír Honzák nebo Tomáš Liška. A moje kreativní práce je pak omezená na to, že si poslechnu pracovní verzi a třeba řeknu nějaká doporučení, co udělat trošku jinak, bez nároku na právo veta.

A pak jsou projekty, u kterých funguju jako producent, a těch je čím dál víc, protože mě to začalo hodně bavit. Takhle jsme dělali alba právě s Vláďou Mišíkem nebo Lenkou Dusilovou, s Dagmar Voňkovou, s Katarzií, s Jakubem Königem, se skupinou Dunaj... V pozici producenta jsem tehdy, když se umělec rozhodne spolupracovat se mnou a já s ním. Nikdy to není podmínka ve smyslu – vydám tvoji desku, pouze pokud ji budu produkovat. Takhle bych to nikdy nikomu neřekl. A taky moje možnosti trávit ve studiu dlouhé týdny víceméně zadarmo jsou omezené, takže si vybírám, kolika projektům se můžu takhle široce věnovat.

Jako je každý člověk originální, tak je originální i každá spolupráce. Já nemám na kontě stovky ani desítky desek jako třeba Honza Muchow. Mám jich daleko míň, ale i tak umím pojmenovat naprosto odlišné typy spolupráce. Když srovnám spolupráci s Vláďou Mišíkem, Lenkou Dusilovou, skupinou Dunaj a třeba s Ivou Bittovou, tak se všechno diametrálně liší. Výsledek ale samozřejmě směřuji vždycky k tomu, aby byli spokojení všichni zúčastnění, aby nevznikaly konflikty. Producentská práce v sobě nese hodně psychologického úsilí. Hlavně když máte kapelu, protože kapela je sama o sobě komplikovaný organismus.

Tohle je produkční část vzniku alba až do momentu, kdy existuje hotová nahrávka. Co se s ní děje dál?

Já jsem to vydavatelství zhruba deset let dělal úplně sám a pak jsem pochopil, že už to nemám šanci zvládat. A právě tuhle rovinu od vydání alba dál jsem hodně zanedbával, protože jsem na to už neměl moc času ani peněz. Dneska tohle všechno dělá moje žena Natálie. Zaprvé se stará se o výrobu hudebních nosičů, ať už jsou to cédéčka nebo vinyly, které děláme zhruba u každého třetího titulu.

Zadruhé řeší digitální distribuci. Všechny nahrávky je potřeba dostat na distribuční platformy, aby se současně vyskytly ve všech online službách. Musí se třeba načasovat, jak se budou singly dopředu vydávat a nabízet do playlistů a jak se to bude podporovat. Je důležité plánovat to hodně dlouho dopředu. Musí se spočítat doba, kdy je potřeba mít hotové fyzické nosiče, abychom třeba u ambicióznějších projektů stihli album nabídnout do zahraniční distribuce nebo ho poslat zahraničním recenzentům. Nemáme-li například desku hotovou dva měsíce před vydáním, nemůžeme vůbec myslet vážně, že o ní někdo napíše. Tohle plánování dělá taky Natálie.

A tím se dostáváme ke třetí rovině, což je marketing a PR. Tedy fázování tiskových zpráv, komunikace s novináři, rozesílání náslechů nebo organizace rozhovorů. U některých alb děláme poslechovky. To znamená, že zveme novináře a desky jim pouštíme. Marketing spočívá v inzerci, přičemž placenou inzerci dáváme výlučně do hudebních časopisů. Vyhodnotili jsme si, že nemá smysl dávat inzeráty do celoplošných multitematických médií, a samozřejmě jsme taky limitovaní rozpočtem.

U vážné hudby inzerujeme v renomovaných zahraničních časopisech typu Gramophone nebo BBC Music Magazine. A třeba loňské album Britten zabodovalo mezinárodně, když skladba z něj byla asi dva nebo tři týdny po vydání na prvním místě jednoho celosvětového playlistu. Další album z minulého roku, které bylo v tomto smyslu úspěšné, je Gilgul Davida Dorůžky, Roberta Fischmanna a Martina Nováka. To se zase objevilo v evropských žebříčcích world music. Do tohoto žánru nějakým způsobem zapadá hodně našich titulů a už v minulosti se nám tam párkrát zadařilo. Pak už je jenom otázka, jaký z projektů, které vydáváme, má vůbec nějakou schopnost promluvit v zahraničí.

To by mě ale právě zajímalo. Vy jste absolvoval dvě turné po Americe s kapelou Sto zvířat, přesto ale říkáte, že jste tam vlastně moc neprorazili. Přitom o něčem takovém si většina českých muzikantů může nechat jen zdát. Má česká hudba nějakou šanci oslovit zahraniční publikum? A pokud ano, tak jaká? Na první pohled se zdá, že takové případy jsou dost výjimečné. Je to tím, že je naše hudba prostě horší než ta světová nebo svět z nějakého důvodu nezajímá?

Na to samozřejmě neexistuje jedna odpověď. Zaprvé je potřeba z tohoto tématu vydělit vážnou hudbu, protože u té se všechno řídí pouze interpretačními dovednostmi. Máme řekněme pět až deset umělců, kteří mají velmi slušnou – někteří opravdu extrémně dobrou – mezinárodní kariéru. Jako třeba Jakub Hrůša nebo Magdalena Kožená. To jsou lidi, které zná celý svět, protože jsou to výborní interpreti a jsou žádaní. Ale soutěž je v téhle oblasti obrovská a člověk musí mít samozřejmě i štěstí. Většinou se lidé prosadí tak, že někde zaskakují. Zvlášť u dirigentů je to typické. Nějaký slavný dirigent onemocní, tak zavolá někomu mladému, kdo má skladbu v repertoáru, on ji oddiriguje a najednou jsou toho plné noviny, protože si ho všimnou a od té doby je zajímavý. A kromě toho, že je dobrý, začne být i i slavný.

A když se podíváme do populární hudby?

Tam záleží na spoustě aspektů a dostat se na přeplněný mezinárodní trh taky rozhodně není jednoduché. Nefungují tam ani odrazové můstky jako ve vážné hudbě, třeba soutěže nebo zmíněné záskoky. A to, že někdo v Čechách dostal Anděla, nikoho nezajímá už v Polsku, natož v Americe. Takže si myslím, že záleží jenom na tom, jak zarezonuje kvalita samotné produkce. A je vyzkoušené, že nefunguje nabízet to samé, co nabízejí ti úspěšní v Americe. Existují mraky umělců, kteří si myslí, že když budou znít jako ta a ta kapela nebo ten a ten zpěvák, tak prorazí. Potom tak zpívají, frázují, přejímají manýry, protože teď to tak letí. To rozhodně není cesta. Jednak mizí autenticita, o které jsme se bavili, protože pak už je to jenom napodobování slavných vzorů, a zároveň je historicky vyzkoušené, že pokud někdo z Čechů uspěl v populární hudbě v cizině, vždycky to byli umělci, kteří nabízeli svoje vidění světa a bylo jim úplně jedno, jestli to někoho venku zajímá, nebo ne. A tím mám na mysli lidi, jako je Iva Bittová nebo Věra Bílá. Ta cestovala po Evropě, hrála pro obrovské sály, protože takovýhle přístup k romské hudbě ještě nikdy nikdo neviděl. Ella Fitzgerald romské hudby, bez přehánění. Zpívala, co chtěla a jak chtěla, a vůbec se nestala slavnou, protože by se někomu podbízela.

Takže jediné – pochopitelně dost nekonkrétní – doporučení hudebníkům, kteří by takovou ambici měli, je zůstat svůj a nesnažit se strefit do nějakých očekávání.

Základ úspěchu venku je, že člověk nabízí něco, čeho si lidi všimnou, protože takhle to ještě nikdo nedělal. Pak vyčnívá z davu. Tady víc funguje originalita než autenticita, ta sama o sobě ještě nic neznamená, protože přetlak je pořád obrovský. Rockových kapel, které hrají jako ZZ Top, je po světě mnoho desítek tisíc a stejně se nikdo těm ZZ Top nevyrovná. A v tom davu žádnou z nich nerozeznáte od jiné. Ale jakmile někdo něčím vyčnívá, řeknete si – hele, támhle je někdo vyšší než ostatní. Samozřejmě se to nestane tak, že by člověk záměrně chtěl. Ale když nabízí tvorbu, která je lidem srozumitelná po emotivní stránce a trošičku vyčnívá, je větší šance si ho všimnout.

Ani hudba, kterou vydáváme my, nemá moc mezinárodní publikum. Zajímá novináře, jezdíme na zahraniční veletrhy, máme početnou komunitu lidí, kteří třeba dělají pořady o naší hudbě v rádiu – v Lucembursku, v Srbsku, ve Francii, v Americe, ve Finsku... Máme hodně kontaktů a lidí, kteří čekají, až jim něco pošleme, a pak to zahrají v rádiu. Jejich posluchače to někdy zaujme a ve výsledku to pro nás znamená třeba sto streamů na Spotify, což je nula korun. Ale s podporou, jakou teď máme od Nadace PPF, se to dá dělat na profesionálnější úrovni a věnovat se i té druhé fázi práce. Nejenom vrhnout hudbu na trh a přestat se o ní starat, jak jsem to dělával dřív, ale dostat ji k lidem. To je v zásadě důvod, proč to děláme a proč nám to dává smysl.

Vy jste už dokázal spoustu různých věcí. Skládáte hudbu k oceňovaným filmům, hrál jste s legendární kapelou Sto zvířat, máte uznávané hudební vydavatelství, jste vyhledávaný producent, máte spoustu Andělů a dalších cen. Máte nějaký velký hudební sen, na který zatím nedošlo a který byste si chtěl splnit?

Mě by hrozně bavilo absolvovat světové turné s globálním umělcem, jako je třeba Sting. Klidně v pozici kytarového technika nebo někoho, kdo tam tahá kabely. Strašně by mě zajímalo, jak taková mašinérie funguje. Ale to je spíš moje úchylka než cíl. Něco jako když někdo v dětství chtěl být kosmonaut.

Moje sny míří spíš k tomu, co bych chtěl slyšet, než co bych chtěl dělat. Chtěl bych ještě naživo vidět třeba Neila Younga, Becka nebo nějaké další svoje oblíbené umělce. Mám řadu takových, na jejichž koncert bych klidně jel přes půl světa, protože jsem je ještě neviděl.

A co třeba spolupráce s nějakými slavnými jmény?

Nemám potřebu sobě ani jiným dokazovat, co bych ještě zvládl, ale samozřejmě mě strašně baví, když mám příležitost spolupracovat s nějakým hudebníkem, kterého obdivuju. Třeba na minulé desce Vládi Mišíka hraje Američan Jerry Douglas, což je světová hvězda, hráč na dobro. Širokému publiku to jméno možná nic neřekne, ale v country kruzích je to modla, a ještě navíc je fajn. Takže mám nějaké hudebníky, se kterými bych rád někdy přišel tímhle způsobem do kontaktu a nějak s nimi spolupracoval. Pravděpodobně se to nikdy nestane a žádná jména říkat nebudu. Něco z toho je úplně absurdní, něco by se třeba stát mohlo, ale zároveň nemám v plánu to iniciovat. Jsou to spíš takové vzdušné zámky – a hlavně o to vůbec nejde.