Yemi A.D. a NobodyListen: Kreativita jenom prochází skrz

Yemi A.D.: Když si představíš svoji tvorbu od začátku až doteď – budou tam jednoduché věci, složité věci, věci, na které ses těšil, věci, které jsi dělal pro peníze... Kam bys zařadil spolupráci na Bohemian Gravity?

DJ NobodyListen: Určitě je to jeden z největších milníků, což jsem vůbec nečekal. Pamatuju si, že když jsi mě s tím oslovil, tak mě to potěšilo, ale moc jsem nevěděl, co čekat. A až do chvíle, kdy jsme se sešli ve studiu s orchestrem, jsem si neuvědomoval, jak je to vlastně velká a komplexní věc. A pak, když nám to secvaklo dohromady, tak v tu chvíli to secvaklo i mně a zpětně to považuju za jeden z nejhezčích projektů, na kterých jsem se mohl podílet. Takže se to ani nedá nikam zařadit. A jsem hrozně rád, že jsem toho mohl být součástí, protože je to tvoje typické propojování světů, které se zdají nepropojitelné. 

Yemi: Často za námi někdo přijde, abychom na něčem dělali, a v hlavě se nám děje přesně to, co jsi teď popsal. Poslechneme si o tom projektu, ale neumíme si představit, co bude na konci. Tenhle případ byl ještě extrémnější, protože to nebyla žádná módní přehlídka, u které už trošku víš, co můžeš čekat, ani koncert, kde taky víš. Tady to bylo úplně neočekávané z mnoha úhlů pohledu a je to vlastně dost velký „leap of faith“ – do něčeho jdeš a vůbec nevíš, co z toho vyleze. Nevíš, jestli se to celé nezkazí, jestli to za to bude stát. Velmi dlouho to stojí jen na důvěře a velmi, velmi dlouho to nijak nevypadá. Tohle byl ten případ, kdy to dlouho nijak nevypadalo. Kdy tě to všechno nejvíc štvalo?

Nobody: Pamatuju si, jak jsi ode mě chtěl, aby tam byla nějaká znělka nebo ústřední melodie. A mně to moc nedávalo smysl a nešlo mi to tím proplést. To pro mě bylo frustrující. Věděl jsem, že to očekáváš, ale mně to tam prostě nešlo zapasovat. Zkusil jsem hrozně moc cest a pak už jsem si říkal – já fakt už nevím co... Povedlo se nám to až s tím orchestrem.

Yemi: Já jsem si přál, aby tam bylo něco, čeho se lidi můžou chytnout. A co se nějak zopakuje. Takový efekt, který funguje dobře na Brodwayi v těch velkých věcech. Ale na druhou stranu jsem nechtěl, aby ses zpronevěřoval svému stylu a nebyla z toho staromódní písničková věc. Když vím, že děláš hudbu, kterou mám rád, tak tomu chci nechat volný průběh. Ale taky si říkám, že musím někdy tlačit. Líbilo se mi, že když jsem něco potřeboval, vždycky jsem měl pocit, že jsi mě chápal a že ses o to snažil, i když to třeba nebyl zrovna tvůj šálek čaje. 

Když si vezmeš tohle přetlačování nebo obrušování mezi dvěma lidmi se dvěma různými názory – protože my jsme z různých generací a světů – je něco, kde si zpětně říkáš, to bych udělal jinak?

Nobody: Já jsem tu hudbu chtěl stavět jako opravdový soundtrack a udělat několik rozdělených tracků a pak je secvaknout dohromady a udělat takový playlist, vlastně něco jako DJ set. Ale pak jsem si občas říkal, že se to moc rychle mění a že to je hrozně uspěchané. Takže kdyby byla možnost něco takového dělat znovu, tak bych třeba zkusil ten koncept trochu změnit.

Yemi: Tenhle vývoj pod tlakem, který je v tom představení cítit, pro mě byl trochu cílem i proto, že jsem do něj chtěl promítnout různé životní etapy. Těch etap je šest a každá je jiná – když se člověk rodí, je to hodně jiný moment, než když jde do práce nebo když sní. A tvůj rukopis a styl vnímám jako tu konzistentní červenou nit, která tím prochází. Když jeden autor vytvoří různé polohy, tak tím jsou pořád spojené. Navíc vidím, že mladí lidé, kteří chodí na představení, se nestihnou nudit, nestihnou zívat a poposedávat. Je to vlastně divadlo pro digitální generaci. Děje se tam víc věcí naráz a ten vývoj ti nedá oddechnout.

Nobody: Byl to spíš takový můj pocit, kam by to šlo ještě posunout. Příště, když bude nějaká taková příležitost, zkusil bych udělat nějakou inteligentní vinoucí se skladbu, která třeba bude autogenerativní nebo bude nějak reagovat. Nebudou to „jenom“ písničky. 

Ale zároveň to, co říkáš, jsem úplně zapomněl – většina lidí chválí právě to, že se to takhle rychle střídá. Říkají mi to i lidi na mých klubových koncertech. Přijde ke mně někdo v Plzni, chce se mnou vyfotit a říká – já byl v Národním divadle, to je super, tam to tak jako jede. Takže máš vlastně pravdu. 

Yemi: Když si představím atmosféru těch koncertů a DJ setů, kde je úplně opačná polarita než to divadlo a ti mlaďasové tam přijdou s pivem v ruce a mluví o Národním divadle, jak je to tam dojalo, tak mi to přijde úplně geniální.

Nobody: Jednou jsem na představení pozval svého kamaráda Yzomandiase. To je asi nejslavnější český rapper a je velmi výrazný, protože je celý potetovaný. Taky byl v Národním poprvé stejně jako spousta mladých lidí. Vzal jsem ho nahoru na terasu, vejdeme tam a najednou se na nás všichni otočí, protože tam byli jenom mladí. Vypadalo to jak na párty – věkový průměr sedmnáct, osmnáct, devatenáct let. Všichni ale hrozně hezky oblečení, opravdu to pojali svátečně. To pro mě bylo úplně nejvíc.

Jaký je to vlastně pocit, že ti klapnul určitý risk toho konceptu a názvu, který je spojený s tvojí cestou kolem měsíce? Funguje to samozřejmě i samostatně, ale teď si všechno sedlo a propojilo se v kruhu. Očekával jsi, co to bude za humbuk a co všechno to udělá i s tvým životem?

Yemi: Já myslím, že některé momenty jsou rozhodující pro to, kam vykročíme. Nevěřím, že ať děláš co děláš, vždycky skončíš stejně. A moje vesmírná mise i Bohemian Gravity v sobě mají tisíc takových malinkých křižovatek, které kdyby dopadly jinak, tak by bylo všechno jinak. Věřím tomu, že kdybych na Bohemian Gravity nedělal s tebou, s Eliškou Sky, s Liběnou Rochovou a s Lunchmeatem, tak by to bylo úplně jiné dílo, úplně jinak by vypadalo, chodili by na něj jiní lidi, prostě by všechno bylo jinak. Mám obrovskou pokoru před tou alchymií a intuicí.

Lidi se mě často ptají – a toho Nobodyho ti tam dali, nebo sis to sám vymyslel, že tam bude? A já se vždycky divím, že se na to někdo ptá, ale ono to asi není samozřejmé. Každopádně to nebyl žádný kalkul, nemělo to konkrétní důvod. Vždycky jsem to jenom cítil, říkal jsem si, že by to bylo příjemné a ten tvůrčí proces by byl dobrý. A takových momentů bylo hrozně moc.

Když mě oslovili z divadla, tak jsem nejdřív v hlavě vůbec neměl Bohemian Gravity. Myslel jsem, že pro ně prostě udělám nějaký taneček. Ale pak jsem si říkal, že by vlastně bylo dobré spojit představení s mojí vesmírnou misí a zařadit ho do mojí přihlášky. Když jsme to pak rozhodli a začali inscenaci stavět, tak mi to víc a víc dávalo smysl. Hlavně když jsme zapojili téma svobody, což je strašně těžké – filozoficky, pohybově, prostě po všech stránkách. A vzbuzuje to velké očekávání, takže spousta lidí pak může být zklamaná, že tam nelítáš ve vzduchu. Prostě mi to začalo rezonovat. A dneska, když se na to podívám zpětně, tak si ani nemyslím, že to bylo moje rozhodnutí, ale že jsem to jenom pustil a umožnil nějaké intuici nebo energii, aby procházela skrz. Nevím, jak to máš ty, když tvoříš, ale já někdy musím zapojit hlavu, a někdy je naopak dobré tu hlavu vypnout a jenom jet na tom flow a dovolit, aby to tebou procházelo. Někdy si myslím, že kreativita ani není o tom, že to jde z tebe, ale že to jde jenom skrze tebe. Jak to máš ty?

Nobody: Hodně podobně. A i v tomhle projektu pro mě nejoblíbenější momenty byly, když jsme se na posledním soustředění v té velké stodole nahoře ve studiu jen tak váleli, ty sis kreslil a zapisoval nápady a já jsem seděl u kompu a úplně bez cíle jsem si tam mačkal a hrál na piano různé věci. Tam vznikly super nápady. To byla ta nejmíň zatížená práce, ale hrozně příjemná. Takže já to mám stejně a musím říct, že postupem let se to teprve pořádně učím, protože jsme všichni zatížení. Zvlášť moje generace má pořád potřebu něco dokazovat. Často když jdu dělat nějakou kreativní práci, tak najednou používám víc hlavu než srdce, protože vím, že to musí být dobrý. A že to musí splnit očekávání, jak moje, tak cizí. Postupem času se konečně učím si z toho nic nedělat, nejdřív to udělat srdcem, úplně to nechat proplout a zas tak nad tím nepřemýšlet, a až potom k tomu přidat tu hlavu.

Ale mě by ještě zajímalo, kam ty bys zařadil Bohemian Gravity ve svojí tvorbě a ve svém životě. Považuješ tenhle projekt za svoje velké autorské dílo, nebo si spíš myslíš, že přijde něco jiného, co ho předčí?

Yemi: V tomhle projektu asi nejvíc ze všech zarezonovalo, že cesta je ten cíl. Já k němu přistupoval tak, že se vydám sám v sobě prozkoumat to téma, protože si chci vytvořit nějakou studnu a nějakou hloubku vnímání svobody a odpoutání se od gravitace společnosti, abych na to potom, až se vrátím z vesmíru, mohl navázat. Abych mohl v téhle studni emocí, poznání a zkoumání dál hrabat a dál se tím probírat a přijít s něčím, co třeba bude ještě mnohem dál.

S tím jsem do toho šel, ale najednou jsem byl vystavený vlivům, které jsem chtěl zkoumat a vůbec jsem si neuvědomil, že ta gravitace je tak silná a mocná, že se z ní nedokážu vymanit a začal jsem se do ní propadat. Přišly různé tlaky a problémy, které patří ke každé tvorbě, a to všechno byla ta gravitace. Naivně jsem si to připravil s tím svým sluníčkářským přístupem – „jé, to bude super“ – a až když se to rozjelo a začalo se to dít, teprve jsem ty síly vnímal na těle a často to pro mě byl velký šok.

Takže pro mě je to určitě jedna z nejvýznamnějších zkušeností. Nevím, jestli i co se týká autorství toho konečného díla, ale pokud jde o cestu k němu, tak rozhodně. Bylo to myšlené tak, že tohle bude první část a po návratu z vesmíru třeba vznikne druhá část Bohemian Gravity 2.0. A teprve ta dvě díla vedle sebe budou tím pro mě opravdu historickým dílem, protože když děláš dvě věci v různých časech třeba s odstupem pěti let, třeba i na jiných místech a s takovou velkou zkušeností, jako je týdenní cesta kolem měsíce, tak se to do nich prostě otiskne.

Nobody: Byl moment, kdy už tě to taky štvalo a říkal sis, že fakt nevíš, kam dál?

Yemi: Byl to moment asi týden nebo deset dní před premiérou. Měli jsme první zkoušku na jevišti. Ten den ráno jsem ještě dělal nějaké změny, protože se mi to nelíbilo. Tanečníci byli pod velkým tlakem a já jsem to neodhadl. V divadle je potřeba věci zafixovat včas a pak už je jenom opakovat, zatímco já v tom svém světě můžu dělat změny do poslední chvilky. Tak jsem tam udělal pár změn, které se na zkoušce projevily tak, že lidi si to nepamatovali, zapomínali choreografii, světla nefungovala, prostě neštěstí. Já se úplně propadal do sametového křesla v tom Národním divadle a říkal jsem si, proboha...

Po téhle zkoušce jsem šel domů, dal si vanu a měl jsem depresi. Ráno jsem vstal o dvě hodiny dřív a meditoval. A hledal jsem, z jakého konce to vzít, protože to byl ten nejnižší bod. A upřímně, já jsem si ani neuměl představit, že bych v takové situaci vůbec nikdy mohl být. Udělal jsem stovky show a takováhle věc se mi nikdy nestala. Stalo se mi, že jeden nebo dva tanečníci to třeba úplně necítili nebo byli proti, ale to nebyla takováhle velká věc. A já si říkal – wow, takže takovýhle je to pocit, když to prostě nedáš. Pak jsem jel do divadla, a když přišli tanečníci, viděl jsem, jak jsou skleslí. 

Ale byl jsem připravený a řekl jsem jim – já se vám omlouvám za to, že jsem vám v tom ráno udělal bordel, mrzí mě to a je to moje zodpovědnost. Není to vaše chyba, ale moje. Dobrá zpráva je, že všechno, co potřebujeme k tomu, aby to za týden na premiéře dopadlo dobře, je teď v tomhle sále. Je to ve vás, v tom, co dokážete, v tom konceptu, v příběhu. Všechno tady je. A my se musíme rozhodnout, jestli to chceme vykřesat, jestli se chceme propojit, nebo ne. To byl moment, kdy jsem si kleknul na kolena a zabořil ruce do hlíny. Šel jsem na nejnižší úroveň v obrovské pokoře, ale zároveň jsem to pořád vedl, protože to byla moje zodpovědnost. Stalo se něco magického a oni se úplně proměnili. Najednou viděli a cítili, že je to hop nebo trop, tak se hecli, a byl to nejlepší trénink za ty dva měsíce. Všichni do toho šli naplno a udělali jsme víc než předtím za celý týden.

Od té chvíle to na jevišti najednou pomaličku začalo vykvétat. Přitom tam nebylo nic jinak. Pořád stejná choreografie, stejná hudba, stejné kostýmy, ale začalo se to spojovat. Světla se spojila s emocí tanečníků, emoce tanečníků s konceptem, koncept se spojil s hudbou a najednou to začalo, jak se říká, cinkat. A já si uvědomil, že můžeš mít opravdu sebelepší záměr a námět a můžeš mít spoustu peněz a spoustu času, ale pokud se ti lidi nerozhodnou, že budou pracovat spolu, pokud se nerozhodnou, že věří tomu, co dělají spolu, tak nemáš šanci to prolomit. A možná to ani nešlo jinak, protože já nejsem žádný akademik, nestudoval jsem balet a přišel jsem tam jako outsider.

S odstupem jsem si pak uvědomil, jak jsme všichni křehcí, jak se jako umělci a tvůrci propadáme do hlubin svých vlastních vykopaných příkopů. A jak vlastně o nic nejde. Nejde o život. Když se na to dneska podívám zpátky, zasměju se a řeknu si – wow, to je vlastně obrovskej progres. Někdo mi umožnil se posunout a vyrůst touhle zkušeností. Toho si vážím, i když to bolelo.