Vladana Rýdlová: Děti nejlépe vnímají umění přes tvorbu samotnou

Galerii máte už delší dobu, dalo by se říct, sama pro sebe. Radost vám to určitě nedělá, ale přece – takové vytržení z normálního běhu věcí může někdy být i osvěžující. Čím se v současné době zabýváte a za normální situace byste se k tomu nedostala?

Galerii sama pro sebe nemám, potkávám se tu se svými kolegy. Je nás málo, svoji práci milujeme a vidíme se rádi – i když máme ústa zakrytá rouškou. Home office u nás úspěch neslaví. Intenzivně totiž připravujeme výstavy naplánované do konce roku. A přípravy často znamenají náročnou diskusi – záleží nám na tom, aby výsledek byl dokonalý, a zároveň respektujeme vize autorů, kurátorů a architektů. Takže pracujeme naplno a máme teď víc času zabývat se dlouhodobou výstavní koncepcí a vizemi do budoucna. V jednání jsou například velká jména jako Čapek nebo Fuka.

Výstavy ale nebyly vaší profesí odjakživa. Původně jste pořádala koncerty a až pak jste se přeorientovala na výtvarné umění. Myslím, že nebývá úplně zvykem takhle výrazně měnit zaměření – hudba a výtvarné umění jsou přece jen dva dost oddělené světy. Proč, kdy a jak u vás došlo k tomu posunu?

Umění a kultura mě okouzlují odmalička a vždycky mě zajímala jak hudba, tak výtvarné umění. A k tomu miluju propojování a umělecké fúze. Zabývala jsem se hlavně hudbou a pak jsem v jednu chvíli začala produkovat koncerty propojené s výtvarnými projekcemi a výstavami, případně s dalšími uměleckými žánry. Díky tomu jsem zjistila, že je mi v tom výtvarném světě trochu lépe a svobodněji. Začalo to v roce 2006, kdy mě bývalý kolega Martin Souček, který měl renomované nakladatelství Arbor Vitae, požádal, abych vymyslela něco k vydání významné monografie o Mozartovi. A mě napadlo oslovit mé dva přátele klasického kytaristu Pavla Steidla a herce Jaroslava Duška a spolu s nimi houslistku a violistku Gabrielu Demeterovou. Společně jsme vymysleli sérii trošku extravagantních koncertů, na kterých Jaroslav Dušek četl ukázky z té knihy a do toho hráli dva koncertní mistři Mozartovy skladby. Jenže Mozart pro toto obsazení nikdy nic nenapsal, takže dělali spíš takové parafráze na jeho dílo. Bylo to velmi bláznivé, ale naprosto báječné a já se i díky tomu profesně přiblížila knihám a jejich vydávání.

Zároveň jsem v té době začala spolupracovat na svém prvním velkém výstavním projektu. Byla to retrospektivní přehlídka umění a životního stylu, která nesla název Bruselský sen. Uspořádali jsme ji k padesátému výročí našeho úspěchu na světové výstavě v Bruselu. Tenkrát to vzbudilo úplnou mánii po retru 50. a 60. let. Byla to pro mne taková první velká práce s týmem nejlepších odborníků a mistrů svého oboru. Výstavnictví mne opravdu chytlo a od té doby jsem uspořádala spoustu výstav, respektive jsem je produkovala ve spolupráci s týmy předních kurátorů a autorů u nás i v zahraničí.

Studovala jste kulturologii. Jak vás tahle velmi mezioborová disciplína ovlivnila pro vaši současnou práci? Je právě vaše specializace to, co vám dává schopnost proplouvat mezi různými druhy umění?

Mám za sebou mimo jiné zkoušky z dějin kultury hmotné i nehmotné a také z mediální komunikace. Každý kulturolog tak trochu rozumí v kultuře všemu a zároveň ničemu pořádně. Ale třeba za čtyři semestry psychologie jsem vděčná. Komunikace s umělci je často velmi náročná, a tak se mi teď dost hodí jednička, kterou jsem na konci čtvrtého semestru ze zkoušky dostala. Cenné jsou pro mě zvlášť poznatky z oblasti výzkumu citů, pocitů a emocí. Škola mne naučila hlavně přemýšlet v souvislostech a nebát se nových tvůrčích postupů. V tom tedy, myslím, bylo tohle studium přínosem pro moji práci.

Co pro vás znamená kultura? Proč je pro člověka důležitá? A proč je důležitá pro společnost?

Pro mne je kultura všechno to, co člověk vytváří a mění okolo sebe – i to, co se někomu může jevit jako „nekulturní“. Nebudu se pokoušet o žádnou vědeckou definici, ale asi se dá říct, že kultura kultivuje, že lidi zlepšuje. Zlepšuje jejich existenci, jejich vztah ke světu i k ostatním lidem. Když to omezím na oblast umění, tak tím, že se člověk snaží pochopit výtvor někoho, kdo do něj dal celou duši, svou energii a svůj um, sám sebe kultivuje a učí se přijímat různorodost názorů. A to je asi v dnešní době nejvíc potřeba, protože i bez ohledu na pandemii žijeme ve velkém osobnostním osamění a je nutné do společnosti opět napumpovat snahu komunikovat. Komunikovat kultivovaně, laskavě.

My se o to snažíme i ve vztahu k našim návštěvníkům. Chceme pro ně vytvářet příjemné kulturní a inspirativní prostředí, kde bude všem dobře. Náš přínos vidím ve snaze zlepšovat vztahy mezi lidmi a kultivovat jejich pojímání světa. Kultura a umění nám pomáhají si navzájem porozumět a bourat bariéry, a tím pádem společnost určitým způsobem spojují a tmelí.

S jakou koncepcí jste vstupovala do role ředitelky Villy Pellé?

Vycházela jsem ze svých dosavadních zkušeností s organizací výstav a také z genia loci krásného objektu Villy Pellé. Přišla jsem s koncepcí prezentace zejména současného českého výtvarného umění s důrazem na ty autory, kteří se nějakým způsobem zabývají fenoménem kresby a ilustrátorskou tvorbou pro děti. Nechceme se ale na současné autory stoprocentně omezovat. Vystavujeme i některé umělce předchozích generací, kteří se věnovali volné tvorbě a současně knižní ilustraci nebo knižní kultuře obecně. Myslím si, že i když je u nás knižní scéna na velmi vysoké úrovni a osobně mám radost z toho, kolik krásných knížek vychází, stejně je potřeba pomáhat tomuto oboru i tím, že umožníme prezentovat to nejlepší, co u nás vzniklo a vzniká. Věřím, že i to by měla být role naší galerie: stále propojovat světy literatury a výtvarna a trochu to do lidí tlačit. Zvlášť u dětí je to velmi potřeba a běžná školní výuka nestačí. Snažíme se tomu tedy dávat prostor v doprovodných programech a v programech pro školy. Od první chvíle, kdy jsme začali připravovat dramaturgii naší galerie, jsem hlavně věděla, že tahle krásná vila se musí otevřít světu. A právě prostřednictvím speciálních programů pro širokou veřejnost se to daří.

Proč by se děti měly seznamovat se světem výtvarného umění? A proč by měly samy tvořit?

Výtvarné umění podněcuje fantazii a svébytnost. Je všeobecně známý jev, že dnes se děti stávají hlavně konzumenty připravených záležitostí, připravených her a připravených programů. Jestliže tráví většinu volného času u tabletu, jsou pak často bezradné, když jim dáte do ruky tužku nebo nějaký materiál. A když jsou na to samy, nevědí, co s tím, protože nejsou zvyklé tvořit. Potřebují návod, manuál. Proto je dobré seznamovat je s výtvarnem třeba prostřednictvím setkání s umělci nebo s lektory, kteří je dokáží přivést k tvorbě tak, aby je to bavilo a aby vůbec měly vlastní nápady. Umění totiž nejlépe vnímají přes tvorbu samotnou – ztrácejí zábrany, poznávají svět barev a různorodých materiálů a učí se přetvářet skutečnost podle svého…

Ale tvorba může mít nejrůznější, často i překvapivé podoby. Na jedné dětské výstavě jsme nainstalovali klasický starý psací stroj s páskou, abychom demonstrovali, že když spisovatel v dřívějších dobách tvořil, nepoužíval počítač. Byla to jedna z nejoblíbenějších hraček v celém domě. Všechno okolo bylo dokonale vymyšlené a promyšlené pro děti, a ony byly úplně fascinované jen tím, že do něčeho klepnou a ono to udělá písmenko. A že si to mohou odnést domů a nemusejí to tisknout.

Jaká je koncepce Ateliéru Pellé? V čem je výjimečná ve srovnání s programy pro děti v jiných galeriích?

Ateliér Pellé je svébytná oblast naší činnosti a žije si svým vlastním životem, nehledě na výstavní program. Pořádáme takzvané nedělní školy výtvarného umění, kde učíme dějiny umění i ty nejmenší návštěvníky, a vzdělávací programy pro mateřské a základní školy, často v souvislosti s aktuální výstavou. V létě jsou oblíbená dětská výtvarná sympózia. Úspěch mají také ilustrátorské dílny, kde naši přední ilustrátoři pomáhají dětem poznávat svět knižní tvorby. Na ty jsme zvlášť hrdí. Nevím o tom, že by nějaká jiná galerie měla pravidelný program, v rámci kterého by renomovaní autoři všech generací věnovali svůj čas dětem a ukazovali jim, jak se tvoří obrázky do knížky, jak se upravují a jak se to celé dává dohromady. Zároveň s nimi vždy vytvářejí nějakou knížku nebo literární dílko. To je pro ně úžasný zážitek, který je přivádí ke knihám a zmiňovanému skloubení literatury a výtvarného umění.

A potom máme jednu ohromnou výhodu a to je naše zahrada, která je opravdu unikátní. Z místnosti, kde se maluje nebo kreslí, mohou děti kdykoli vyběhnout ven a pokračovat v tvorbě tam. Takže od jara do podzimu se snažíme hodně aktivit dělat na zahradě.

Jako producentka a členka přípravného týmu jste se v roce 2012 podílela na vzniku výstavy a katalogu Městem posedlí. Ilegální umění v legálním světě. Street art je pro mnohé pořád ještě projev vandalismu, pro jiné jeden z nejprogresivnějších a nejživějších proudů současného umění. Co představuje pro vás? A dovedete si představit street artovou tvůrčí dílnu v rámci Ateliéru Pellé? Jak daleko se dá ve výtvarné výchově zajít? Nebo byste se bála kritiky, že vychováváte z dětí vandaly?

Na příští rok plánujeme s kurátorem Radkem Wohlmuthem k desátému výročí jakési ohlédnutí za touto výstavou, která se konala nejen v prostorách Galerie hlavního města Prahy, ale i na velkém množství legálních ploch ve veřejném prostoru. Bude to vlastně její pokračování s generací tvůrců, která se na výtvarné scéně etablovala za posledních deset let. Moc se na to těším. Bude to opět výzva.

Street art je umění spojené s městem. Vyjadřuje touhu tvořit a zároveň chce bořit zaběhnuté konvence. Dnes už všeobecně respektovaní umělci, jako jsou Jan Kaláb, Miko Škapa nebo Pasta Oner, začínali jako nelegální sprejeři. Dnes jejich díla vystavují renomované galerie a i oni sami se změnili a stali se z nich opravdoví umělci. Je nutné, aby každé velkoměsto dočasně vyčlenilo odstavené plochy, neudržované tovární komplexy a podobně a poskytlo je mladým rebelům, kteří s graffiti nebo se street artem začínají. Dá se pak prostor těm, jejichž touha po sebevyjádření je bolestně velká, a když musí, tak musí…

Streetartové dílny jsou součástí našich doprovodných programů k výstavám a vždy je o ně velký zájem. Jen příprava je dost náročná – místo nelegálních zdí instalujeme na naší galerijní zahradě velkoformátové desky, které pak malí výtvarníci s chutí zmastí pod lehkým dozorem umělců z dané oblasti. Součástí dílen je i výchovný moment – malovat, tvořit i bořit je možné jen tam, kde je to dovoleno. To je největší paradox této tvorby, ale jinak to nejde.

Chystáte – třeba i v souvislosti s podporou od Nadace PPF – nějaké významné novinky, ať už ve výstavním plánu, nebo v doprovodných programech pro děti?

Samozřejmě chystáme. Spolupráce s Nadací PPF si velice vážíme a jsme na ni hrdí. Nadace je náš významný strategický partner a v dnešní době právě tuto podporu vnímáme dvojnásob jako podanou pomocnou ruku od váženého souseda. Galerie Villa Pellé se nachází nedaleko centrály PPF a tak o sobě víme i jako správní lokální patrioti.

Díky této spolupráci můžeme i v dnešní tíživé pandemické době nejen připravovat dlouho plánované výstavní projekty, ale hlavně rozšířit nabídku programů právě pro děti, a to s důrazem na letní měsíce. Předpokládáme, že společenská i pandemická situace se v létě výrazně zlepší, a proto chceme být připraveni na zvýšený zájem rodin a dětských návštěvníků o specializované programy. Plánujeme týdenní turnusy od pondělí do pátku, pro které se nám vžil název výtvarné sympozium. Na těch pět dnů mají děti jedno zastřešující zadání nebo téma. V minulosti jsme třeba měli jedno celé sympozium věnované architektuře. Děti chodily na procházky s výkladem tady po okolí, kde viděly hlavně luxusní staré vily, pak se jim ukazovaly třeba jednoduché stavby funkcionalismu nebo ultramoderní minimalistické budovy. Na základě toho pak vytvářely svoje vlastní obydlí nebo architektonické pokusy a stavěly jejich modely. A pak jsme měli pochopitelně celou řadu čistě výtvarných témat. Letos kromě sympozií chystáme ještě letní školu ilustrace, kde se děti budou opět setkávat se známými ilustrátory a společně tvořit knihy. Nechci teď prozradit úplně všechna překvapení, ale plánujeme toho hodně a určitě se vyplatí to sledovat.