Rostislav Novák ml.: Nečekat a tvořit!

V jednom rozhovoru jsi říkal, že nejnovější představení Kaleidoscope nemůžete hrát uvnitř Jatek 78, protože tentokrát je vám i tohle divadlo nízké. Nakonec se ale premiéra odehrála přece jen vevnitř. Jak jste to udělali?

Nad jevištěm normálně visí konstrukce se světly a se zvukem. Ta se musela sundat a dát pryč, protože herci skáčou ještě výš. To znamenalo velkou demontáž. Ale říkáš si – to radši budu demontovat, než rušit představení.

Proč rušit?

Kaleidoscope jsme celý zkoušeli v karanténě. Režisér byl ve Finsku, doma v kuchyni, měl počítač a viděl jen to, co mu umožnil zorný úhel naší webkamery. Tady byli herci v tréninkové hale, visela tam velká LEDková obrazovka a na půlce byl on a na půlce byl záběr do zkušebny. To představení se nazkoušelo jenom tímhle způsobem. Myslím, že jsme jediní, kdo nazkoušeli představení během karantény a v karanténě jsme došli až k premiéře. Nevěděli jsme, jestli ho budeme moct hrát pro veřejnost, ale postavili jsme tady letní scénu, kdyby náhodou. Těsně před premiérou se vyhlásilo, že se může hrát pro veřejnost, ale zároveň to vypadalo, že ten týden bude hrozně pršet. Do rizika, že to budeme muset zrušit a vracet vstupné, jsme po třech měsících balancování na hraně už nechtěli jít, tak jsme si řekli, že to dáme dovnitř. Takže přišli lidi – jako třeba pan Bartoška – v péřové bundě, protože si mysleli, že se bude hrát venku, ale hrálo se uvnitř. Už jsem ale byl tak unavený, že jsem šel jen po jistotě. Po těch třech měsících, kdy jsme se opravdu nezastavili – já jsem asi nikdy nepracoval víc než během tohohle období –, už jsem nechtěl riskovat.

Kaleidoscope ale nebyla jediná věc, kterou jste během koronavirových opatření dělali. Jak jste jinak fungovali?

Už během prvních deseti dnů to byl tak výrazný zásah, že jsme se hned na začátku octli ve velmi krizové situaci. Jen za těch deset zrušených představení to bylo mínus milion čtyři sta tisíc korun. Vzhledem k tomu, že jsme z 80 % soběstačné divadlo, to znamená, že jsme závislí na vstupenkách, a 95 % našich zaměstnanců jsou OSVČ, pocítili jsme to hned a výrazně. Takže jsme od prvního dne začali být aktivní. Věděli jsme, že nemá cenu čekat na podporu státu, ministerstva, magistrátu, ale že má smysl dělat, tvořit, hledat a být co nejvíc soběstačný. Pátrat po partnerech, parťácích, koproducentech, producentech, vlastně všech možných lidech, kteří by měli chuť v těch podmínkách něco dělat.

No a jak jste začali?

Hned první den vznikla platforma Cirk La Putyka (A)live. Hráli jsme představení Memories of Fools pro prázdný sál a vysílali ho živě online. Byl to velmi silný zážitek, protože děkovačka, kdy je ticho a ty koukáš do prázdného hlediště, ale víš, že se na tebe v tu chvíli dívá dvaapadesát tisíc lidí, obsahuje úplně neuvěřitelný kontrast. Divadlo děláš, abys ho sdílel s lidmi, a čekáš na tu interakci. Jenže ta najednou chyběla. Na internetu lidi posílali emotikony, jak tleskají, hromady smajlíků, ale herci to neviděli. Takže v tomhle to bylo absurdní, ale zároveň jsme díky tomu pochopili, že nás diváci opravdu podporují. Tohle byl začátek Cirk La Putyka (A)live a já jsem cítil, že vůbec nemá smysl být pesimistický, propadat chmurám, ale že jediná cesta ven je být aktivní a tvořit, nepřestávat. Během karantény jsme pak udělali dvaadvacet velkých živých streamů.

Zní to, jako kdybyste se prostě adaptovali na novou situaci a jeli dál…

Důležitá byla taky možnost „dodotovat“ naše běžná představení v době striktních opatření. Věděli jsme, že devadesát sedm diváků nepokryje ani náklady na ten večer. Takže jsme dofinancovávali představení, aby herci dostali honorář a my mohli zaplatit techniku a chod company.

Takže představení nejsou vyprodaná, jak to u vás bývalo dřív skoro pořád?

To je jedna z mnoha věcí, které musíme rychle a operativně řešit a máme na to omezené zdroje jak lidské, tak finanční. První možnost otevření venkovní scény byla pro devadesát sedm lidí, ale kapacitu má dvě stě dvacet. Sál má normálně tři sta šedesát, ale mohli jsme hrát pro sto dvacet. Takže jeden den hraješ pro devadesát sedm a druhý den můžeš pro dvě stě dvacet, ale dopředu nevíš, kolik můžeš prodat lístků. Spousta jiných kamenných divadel měla možnost si říct – my do září nebudeme hrát. Jenže to pro nás nepřipadalo v úvahu. My jsme museli být pořád připravení: můžeme hrát pro devadesát? Budeme hrát pro devadesát! Můžeme pro sto? Bude to pro sto! Můžeme hrát jen venku, nebo i vevnitř? A to se pořád všechno mění a do toho počasí. Takže třeba dnešní představení je vyprodané na venkovní scénu, ale ne do sálu. Rozdíl je sto čtyřicet lístků a ty už tak rychle nevyprodáš.

Návrat do úplného normálu asi bude ještě nějaký čas trvat…

Už 11. března jsem říkal, že to je nějaký mezník. Že se bude říkat „před“ a „po“, že prostě něco bude jinak. Neříkám, že to bude špatně, ale jinak. Naše generace něco takového strašně potřebovala – zastavit, přeskládat všechny životní hodnoty a zaběhané stereotypy. U našich rodičů jsem vnímal strach, respekt a tíseň, u dětí to bylo dobrodružství. Taky si začaly víc vážit učitelů, protože jsme na ně byli doma sami a učili jsme se s nimi. Začaly si vážit jiných věcí. Samozřejmě kdyby to nesahalo lidem na zdraví, tak by to bylo skvělé. Takhle těžko říct. Ale myslím, že se to dotkne úplně všech a může nás to obohatit právě tím, že změníme přístup k životu a svoje fungování. 

A když to vztáhneme k divadlu – přišli jste na něco, co si odnesete do dalšího působení?

Divadlo děláš, abys ho sdílel s divákem v ten okamžik, a to je právě to kouzlo a magie. Film je zase úplně jiná disciplína a jsou na něm kouzelné jiné věci. A během korony vzniklo nebo vlastně stále vzniká dost unikátní spojení těchhle dvou forem. Ve filmu byl podle mě jediný aktivní člověk Viktor Tauš, který točil během karantény. Hodně věcí jsme spolu sdíleli a vzniklo z toho něco, co jsme dlouho nedokázali pojmenovat ani definovat. Vzali jsme naše představení La Putyka, dali ho do skutečné hospody, přezkoušeli a předělali nějaké věci, změnili kostýmy a natočili to jako film. Ten se ale vysílal živě, v ten moment, kdy se to dělo. Zahrnuje to spoustu technických problémů, které zatím ještě nikdo u filmu ani u divadla nemusel řešit, ale vznikl úplně nový formát, který jsme pojmenovali Film naživo a teď jede dál s dalšími soubory. My takhle dělali znovuotevření Jatek po koroně. Bylo tu sto diváků, ale celkem to vidělo sto padesát tisíc lidí. Úlet. A bez karantény by to nikdy nevzniklo, nikoho by ani nenapadlo se pouštět do něčeho tak komplikovaného. Tohle je jedna z věcí, které jsme takhle mohli udělat díky podpoře od Nadace PPF.

Druhá taková věc je, že jsme projeli strašně moc malých měst a vesnic, kde lidi na kulturu zapomněli anebo zanevřeli, nebo už ani neví, co to vlastně současná kultura je, protože mají úplně jiné starosti. Hráli jsme třeba na návsi ve vesnici, kde žije devadesát lidí. Normálně bychom tam nejeli, protože by na nás neměli peníze, jsme prostě velká company. Takhle teď v létě s podporou Nadace objedeme pětačtyřicet míst a budeme hrát představení třeba na louce v Komařicích. Starostové tří vesnic se tam skládají po deseti tisících korun místo osmdesáti, které by jinak museli sehnat, a honoráře a náklady dofinancujeme z příspěvku, samozřejmě bez zisku. Objevili jsme tak něco, na co se zapomnělo. Předtím jsme chtěli cestovat jen po perfektně vybavený divadlech nebo museli diváci přijet za námi. Teď jsme zjistili, že čtyřicet procent lidí netuší, co děláme a kdo jsme, ale my se za nimi můžeme vydat.

A kdybys měl shrnout, na co všechno jste podporu Nadace PPF využili…

Zásadní pro mě je, že přišel někdo, kdo řekl – my vám pomůžeme s tím, co jste doteď platili sami, protože vidíme, že jste ty tři měsíce něco dělali a neseděli na zadku a neškemrali o peníze jenom proto, že jste předtím něco dokázali. Vnímám to jako takové ocenění za aktivitu. A myslím si, že když se to ukáže jako smysluplné, tak by bylo skvělé s tím partnerstvím pokračovat.