Pérák na právnické fakultě. Film Naživo přišel na to, jak sdílet živou kulturu na dálku

„Prosím, pojďme dát ještě deset minut ticho, jinak si odpálíme hlavu!!!“ křičí režisér Jiří Havelka do mumraje v mramorové centrální hale pražské právnické fakulty. „A radši ani nemluvit,“ dodává, když ztichne hlasitá hudba z reproduktorů. Na první pohled je těžké se rozhodnout, kde to vlastně jsme a co se tu bude dít. Široký pruh typické černé jevištní podlahové krytiny uprostřed haly by napovídal divadlo, jenže za ním stojí promítací plátno jako v kině a všude kolem se povalují kamery, mikrofony, monitory, reproduktory, stojany, mixážní a osvětlovací pulty a spousta další, pro laika většinou nezařaditelné, techniky. Mezi tím vším kmitá několik desítek lidí, na kterých je hned vidět, že jsou „od filmu“, protože těm věcem zjevně rozumějí.

Je jedna hodina odpoledne a jsme na zkoušce divadelního představení Pérák souboru Vosto5, které se v osm večer díky projektu Film Naživo objeví na plátnech dvaapadesáti kin po celé České republice. „Diváci v sále vidí vznik filmu na divadle, a v kinech zase koukají na divadlo ve filmu,“ popisuje úplně novou uměleckou formu její „otec“ producent a režisér Viktor Tauš.

Tenhle vlastně dost bláznivý nápad dělat umění na pomezí divadla a filmu vznikl původně z celkem praktických důvodů. „Jarní covidová krize přišla ve chvíli, kdy jsme měli před sebou osm představení inscenace Amerikánka na Jatkách 78,“ popisuje Tauš, „a já jsem se tudíž začal zabývat tím, jak ten příběh dostat k lidem v souladu s realitou světa, ve kterém ho vyprávím. Napadlo mě, že když v divadle nemůžeme, bylo by zajímavé inscenovat Amerikánku na místech, která vždy jinak posunou, nebo dokonce redefinují její téma a inspirují herecký projev hlavních protagonistek. Vytvoření fikčního světa je základní kinematografický prostředek a mě jako filmaře lákalo takto z kinematografie udělat součást živé kultury. Myslím, že v roce 2020 divák vnímá každý střih jako potenciální „podvod“. Rozhodl jsem se proto v tomto novém fikčním světě příběh snímat v jediném kontinuálním záběru, autorsky se pohybovat v intimním prostoru herců, nebo z něj naopak odcházet a zaměřovat se na fikční svět kolem, a tedy kontext. Ke svému úžasu jsem zjistil, že divácký zážitek je daleko víc kinematografický než divadelní. Film Naživo tak představuje skutečnou emocionální alternativu prožitku živého umění, a nikoli jeho redukci. Věřím, že vedle svých příběhů Film Naživo komunikuje až konceptuální obrazy živého umění v čase krize,“ vysvětluje režisér.

Nervák od půl sedmé

Když jsme se s Viktorem Taušem před pár dny domlouvali, že bychom se rádi přišli podívat na natáčení či představení (těžko říct, co je vlastně přesnější) Péráka, ochotně souhlasil a program dne popsal dost lakonicky: „Od rána se staví kulisy a technika, celý den zkoušíme, pak kolem půl sedmé vypukne nervák, že se nic nestíhá, v půl osmé se spouští přenos a od osmi se hraje.“ – „A to je jediná zkouška, kterou na to představení máte?“ – „Jo, jediná. Původní inscenace dobře známe a to nám umožňuje improvizovat. Intuice je součástí sdílení živého prožitku.“

Zatímco uprostřed intenzivních příprav přemýšlíme o tom, jak je vůbec možné něco takového dát dohromady za jeden den, vyskočí herec Tomáš Měcháček z kamenné podesty, na které do té doby ležel a zdánlivě spal, vřítí se doprostřed jeviště a zařve: „Hände hoch!!!“ Pak se zas vrátí zpátky, natáhne se a klidně odpočívá dál. Ukazuje se, že uprostřed chystání veškeré techniky současně probíhá i zkouška, při které režisér dnešního představení Jiří Havelka s herci prochází zejména akčnější scény, ladí detaily a vymýšlí, jak je bude snímat kamera.

„Já při režírování vedu kameramana intuitivně, nemám dopředu vymyšlené, jak se bude kamera pohybovat,“ vysvětluje Viktor Tauš, který dnes zastává „jen“ roli producenta, a není tak v permanentním zápřahu. „Jirka má ale technický scénář částečně připravený a ví, jak záběr povede. Rozdílů mezi námi je víc. Já třeba rád během filmu nahlížím do střev samotného procesu natáčení, vnímám techniku, přestavbu scény, dávám divákovi nahlédnout do samotného procesu tvorby. Věřím, že dnešní divák na to po několika minutách přistoupí a umělecké dílo vnímá v širším kontextu a v napětí pramenícím z toho, že se to vše děje právě teď. Jirka, který je naším možná vůbec nejodvážnějším divadelním režisérem, ve formě Filmu Naživo přemýšlí naopak v tradičněji kinematografickém smyslu. Je fascinující pozorovat, jak formu Filmu Naživo přebírají jiní režiséři. Sleduji, kam ji posouvají, a učím se od nich.“

Na „place“ se zatím rozjíždí akční, bojová scéna. Kouř, křik, dynamická hudba, Pérák – skákající na odpružených chůdách – a několik herců víří v efektních, až tanečních choreografiích. „Kdo dělá velkej výbuch?“ ptá se režisér Havelka. „Vaňous? Super!“

Kultura v první linii

Když kouř z dvorany vyvětrá, zdá se, že jedna část zkoušky je u konce a můžeme si udělat pauzu na kávu ze školního automatu. Jdeme si s Viktorem Taušem sednout na kamenné zábradlí u schodů před fakultou a zeptat se ho, jak se Film Naživo vyvinul z té původní „covidové“ fáze do současné podoby.

„Kdybych měl nějak pojmenovat, čím jsem v tomto životním období, tak se cítím být vypravěčem příběhu Amerikánky,“ začíná režisér zeširoka. „Když jsme na jaře objevovali tenhle nový formát, bylo to právě pro vyprávění jejího příběhu. S hrůzou jsem v tom čase vnímal vládní a mediální komunikaci pandemie. Byla postavena na strachu. Vedla nás do izolace a vzájemného strachu. Byli jsme vedeni k tomu, vnímat bližního jako svého potenciálního vraha. Živou kulturu vnímám jako jedinou možnou protiváhu, neboť představuje sdílený emocionální prožitek. Hledat cesty, jak lidem zprostředkovat živou kulturu, jsem proto vnímal jako povinnost vycházející z podstaty umělecké činnosti. Nehrát v tom čase – jakkoliv – vnímám jako selhání ne nepodobné tomu, když v čase pandemie do práce odmítne jít lékař. Mám obrovské štěstí, že sdílím domovskou scénu s Cirkem La Putyka, který v tomto smyslu reagoval okamžitě. Byla to ohromná inspirace. Inspirujeme se a tvoříme takto dodnes.“

„Začali jsme cyklem ‚Amerikánka: Hrajeme pro Medici‘. Během dvou týdnů jsme postavili internetové stránky, technologický řetězec, streamovací platformu. Na rozdíl od jiných jsme se rozhodli nedávat lidem přístup k vysílání zdarma – pokaždé jinak inscenovanou Amerikánku bylo možné vidět pouze za příspěvek, ze kterého jsme dvě třetiny dávali spolku Medici na ulici. Ten sdružuje budoucí zdravotníky se zájmem o problematiku bezdomovectví a poskytování zdravotní péče lidem v nouzi. Proč právě jim? Protože věřím, že člověk na tom nikdy není tak zle, aby neměl vidět ty, kteří jsou na tom hůř. Medici na ulici navíc skrze své mládí a oddanost věci společnosti umožňují vidět lidi bez domova ne skrze rány a špínu, ale jako lidské bytosti s vlastními příběhy. Amerikánka dělá to samé. Vypráví příběh dívky, o kterou svět nikdy nestál, a vrací ji skrze formu svého vyprávění do společnosti zpět jako její hrdinku, která je současnému mladému člověku inspirací. Fascinovalo mě, kolik lidí se na Amerikánku dívalo a kolik peněz Medikům přispěli. Díky tomu jsem získal sebevědomí a pochopil, že forma Filmu Naživo s lidmi rezonuje v emocionálním smyslu.“

„Nedostatkem filmů paralyzovaná kinodistribuce a zrušené letní festivaly mě inspirovaly k rozhodnutí vysílat Filmy Naživo živě do kin. Oslovil jsem soubory nám, respektive Amerikánce nejbližší, tedy soubory, se kterými sdílíme domovskou scénu Jatka 78 nebo s nimi máme nějaké osobní propojení – Vosto5, La Putyku, Losers Cirque Company a Divadlo Na Zábradlí. Jejich repertoár nicméně představuje velmi rozdílné druhy divadla a tak jsem zvolil několik jednotících prvků, které se staly dogmatem. Všechny filmy natáčí kameraman Martin Douba, výběr lokace musí přinášet novou významovost původní inscenaci, všichni musí alespoň částečně ke svícení využít astery, které pro nás představují takové novodobé pochodně. Dojímá mě, že se to vše zrodilo z potřeby vyprávět příběh Amerikánky, která se pak v srpnu, už v rámci kinodistribučního cyklu Film Naživo, stala divácky nejúspěšnějším titulem dne v kinech. U formy, která zde do té doby neexistovala, je to zázrak. Amerikánka je inspirace na každém kroku mého života. Těším se, až ji po pandemii budu moci konečně vyprávět na platformě celovečerního filmu v mezinárodním kontextu,“ popisuje zapáleně Tauš.

Zatímco s obdivem posloucháme příběh Amerikánky a Filmu Naživo, začíná kolem zase trochu stoupat napětí a ruch. Lidi ze štábu típají cigarety a dopíjejí kávy a pomalu míří zpátky do budovy. Nás ale ještě zajímá, jak se tak komplikovaná věc dává dohromady produkčně a technicky.

„Dnešní Pérák se přenáší do dvaapadesáti kin. To je v kontextu relativní alternativnosti celé věci strašně moc! Kinaři dostali technický manuál, jakým způsobem se to dělá. Streamujeme přes platformu, kterou pro nás přímo pro tento účel postavila společnost wefree ve spolupráci s platformou Vimeo. Kinaři vědí, jaké musí mít připojení, jak dlouho dopředu se ke stránkám musí přihlásit pod individuálními hesly kvůli bezpečnosti obsahu. Mám s kinaři whatsappovou skupinu skrze kterou mi posílají fotky lidí v publiku, které před začátkem natáčíme, a lidé tak sami sebe vidí na plátně a radují se z přítomné, živé zkušenosti. Skrze WhatsApp mi pak kinaři v průběhu večera píší, co se kde děje, jakou mají kvalitu streamu, a já analyzuji, jestli je případný problém u nich, nebo u nás.“

„Je to fascinující zkušenost. Prvním kinodistribučním Filmem Naživo bylo představení La Putyky Kaleidoscope, které jsme hráli na vyhlídce naproti Karlštejnu. Ambice byla ukázat nový cirkus v kontextu jeho historie, která sahá až k potulným kejklířům, a propojit jej tak s kořeny. Těsně před představením, navzdory všem předpovědím počasí, přišla surrealistická bouře. Film Naživo ale odložit nemůžete, máte plná kina a hrajete od určité hodiny. Opět jsme se rozhodli se situací nebojovat, a naopak jednat v souladu s aktuální realitou. Adaptovali jsme představení za pochodu, protože za deště některé akrobatické triky prostě dělat nelze, obalili jsme sebe i techniku do pytlů na odpadky a žili tu situaci, jak nejlépe jsme uměli. Zakrytí igelity nejvíce ovlivňovalo zvuk – úroveň intenzity se proměňovala s intenzitou deště, a tak si technici v kinech museli vytáhnout z projektoru kabel do počítače a živě přidávat a ubírat zvuk podle toho, co se dělo na place. Stali se tak součástí tvorby. Myslím si, že jsme paradoxně měli štěstí, protože se v důsledku toho sdíleného prožitku do Filmu Naživo zamilovali. Stejně tak i diváci, kteří v kinech mnohdy tleskali jako na divadle.“

„Pokud jde o financování, tak cyklus Amerikánka: Hrajeme pro Medici jsem platil ze svých soukromých peněz. Kinodistribuční cyklus Film Naživo už vznikl jen díky podpoře Nadace PPF, která udělala z mého pohledu něco fascinujícího – sledovala, kdo se ve které umělecké disciplíně v čase krize chová a myslí jinak. Pomoc s Filmem Naživo jsem přijal s vděčností a Nadaci umožnil být jeho součástí velmi rád. Věřím totiž, že se z našeho spojení rodí důležitá věc: manifest touhy a schopnosti vyprávět příběhy a tvořit v souladu s realitou našeho světa, ať je jakýkoliv. Financování projektu rodícího se z nestandardního myšlení je vždy složité, neboť instituce – ať už veřejné, či soukromé – jsou téměř vždy nastaveny ke standardu. A ten je pro dané instituce procedurálně často důležitější než podstata vize, kterou je v tomto případě spojování lidí skrze sdílení živého prožitku. Nadaci PPF v tomto smyslu vnímám jako vizionářskou,“ uzavírá Viktor Tauš.

Vláček za kamerou

Z prostranství před fakultou mezitím všichni zmizeli, a tak je nám jasné, že vevnitř už asi zase všechno jede na plné obrátky. Vracíme se do budovy, kde se mezitím ze vstupního vestibulu stala kostymérna a rekvizitárna. Za prosklenými dveřmi do dvorany, která už je sugestivně nasvícená na večerní představení, se opět válí chuchvalce kouře, ze kterého se tu a tam vynořují postavy v německých uniformách z druhé světové války. V kombinaci s prapory s hákovými kříži, které jsou rozvěšené z balkonu v druhém patře, to celé působí trochu tísnivě. Ale vzhledem k tomu, že v budově právnické fakulty mělo sídlo protektorátní velení jednotek SS, je to místo pro inscenaci s tematikou československého válečného odboje naprosto ideální.

Je asi půl páté a uvnitř se právě rozjíždí technická zkouška. Režisér Havelka si s herci a štábem postupně projíždí celé představení a ladí nástupy, přesuny, přestavby a hlavně záběry. Producent Tauš se zas na chvíli stává virtuálním kameramanem, s rukama zdviženýma před obličej v náznaku objektivu ukazuje, jak se bude pohybovat kamera, a u toho nám vysvětluje: „Chodíme za sebou v takovém vláčku. První jde kameraman Martin Douba a pak jeho asistent, který kameramana vede, protože ten vidí jen skrz hledáček, tak aby se cestou nezabil. Za ním režisér, který s Martinem komunikuje pomocí vysílačky v uchu. Když režisér zároveň hraje, což je i dnešní případ, tak si ta sluchátka musí pořád sundavat a zase nasazovat. Za režisérem chodí fotograf a za ním ještě zvukař s mikrofonem. Za tímhle vláčkem ještě při představení běhá produkce, která komunikuje s kinaři a řeší technické věci.“

Když zkouška skončí, všichni se někam vypaří a my po chvíli zjišťujeme, že přestože je půl sedmé a podle očekávání měl tedy právě teď „vypuknout nervák“, v celé budově panuje naprostý klid. Zřejmě se dnes všechno stihlo dřív.

S Pérákem za zády

Asi ve čtvrt na osm se před budovou fakulty objeví několik desítek dětí, které se hrnou k Viktoru Taušovi a po nadšeném vítání se baví jako staří známí. Od jarní podpory spolku Medici na ulici totiž přibral Film Naživo další charitativní rozměr, když začal spolupracovat s organizací Dobré víly dětem, která se věnuje dětem z dětských domovů. Ty se staly jedinými pravidelnými diváky Filmů Naživo přímo na místě natáčení a do celého projektu se i samy aktivně zapojují – pomáhají se svícením a s čímkoliv chtějí. Ve spolupráci s dětmi z Dismanova rozhlasového dětského souboru na natáčení vytvářejí obrazové i zvukové reportáže, které následně vysílá Český rozhlas a jsou dostupné na sociálních sítích. Děti z dětských domovů se tak stávají jedinými zpravodaji Filmu Naživo v místě jeho natáčení a lidé v kinech usedají do virtuálního publika spolu s nimi. Amerikánka vypráví příběh dívky, která na své cestě díky víře v to, že někde daleko – třeba v Americe – čeká někdo, kdo ji má rád, překonává dětský domov, pěstounskou péči i pasťák. Charitativní rozměr Filmu Naživo tedy opět definuje jeho iniciační představení.

Za chvíli je ale už čas začít, a tak se celý štáb, herci i nepočetné, exkluzivní publikum přesunou do dvorany. Tam malé diváky přivítá herec Ondřej Cihlář, vypravěč a průvodce dnešním představením, přednáškou o tom, co to byl protektorát, jak fungoval protifašistický odboj, a upozorní je, že celé představení sice bude probíhat v protektorátní němčině, ale netřeba panikařit, protože on má s sebou část kapesního slovníku. Uklidněny touto informací zaujmou děti místa na ochozech v prvním patře a představení před kamerou se může rozběhnout.

Setmělá kamenná masa rozlehlého prostoru se brzy naplní kouřem, ze kterého ostře září dlouhé astery. Děj se sice odehrává ve dvoraně a na schodištích, která do ní vedou, ale herci k přesunům mezi scénami používají i ochozy a občas nám tak za zády proběhne pár německých vojáků nebo přeskáče obrovský Pérák na odpružených chůdách. Celé to vytváří lehce surrealistickou atmosféru, kterou je obtížné popsat.

A není to ani nutné – Péráka stejně jako všechna ostatní představení, která se do projektu zařadila, totiž můžete – i když ze záznamu – sami zažít a posoudit, jak funguje tohle nové „živé umění na dálku“. A třeba se i zamyslet nad otázkami, na které my jsme si nakonec, přestože jsme všechno viděli na vlastní oči, stejně odpovědět nedokázali: je to film? Je to divadlo? Co je vlastně Film Naživo? Věříme ale, že dokud kultura žije, nejsou ty odpovědi zas až tak důležité.