David Gaydečka: Udělat z jednoho festivalu dva byl nejlogičtější krok

Za normálních okolností byste teď s týmem měli dva měsíce po festivalu a za sebou asi více méně odpočinkové léto. Teď je ale všechno jinak. Jak se ti jako organizátorovi festivalu Metronome letos změnil pracovní život?

Náš standardní režim je osmnáctiměsíční cyklus, který nás dovede k festivalu. Takže prvních šest měsíců řešíme dva ročníky souběžně. Nejdřív jsou to ale spíš drobnosti, oťukáváme kapely, partnery a chystáme si věci s předstihem. Pak převládne příprava toho daného ročníku, a když proběhne, dostane celý tým takový volnější režim. V červnu nevíme, co je víkend, tak si to pak v létě vrátíme třeba v podobě volných pátků. Jenže když přijde koronavirus, je najednou červen naším březnem, červenec dubnem, srpen květnem a září naším červnem. Takže letos máme ten pracovní rok o tři měsíce delší a je to teda už docela na hraně.

Kdy jste se vlastně rozhodli, že Metronome letos nebude a v září uděláte Půlmetronome?

To mělo fáze. První byla, že Metronome bude a letos měl dobře našlápnuto na rozvoj. Oznámili jsme rozšíření programu na tři dny a další inovace a asi tři dny nato se v ČR objevil první člověk s koronavirem. Nám se zastavil předprodej a pak to najednou šlo hrozně rychle. Zjistili jsme, že se začínají přesouvat různé aktivity v jiných zemích a došlo nám, že jestli se tohle stane ještě párkrát, tak se rozpadnou evropská turné zahraničních kapel. A my se dostaneme do vleku situace, budeme mít rozdělaný festival a najednou nám začnou volat kapely, že nepřijedou.

Do takové situace jsme se vážně nechtěli dostat. Takže jsme se rozhodli, že to celé přesuneme na září a oznámili jsme to kapelám a partnerům. Jenže v té době si ještě nikdo neuměl představit, co se bude dít a jak rozsáhlé dopady to bude mít. Všichni spíš vyčkávali a my se najednou rozhodli, že to přesuneme. První reakce byly – my nic nepřesouváme, bude to prostě v červnu. My trvali na svém, jenže oni taky a najednou to byla úplně patová situace. Byli jsme si na devadesát procent jistí, že festival v červnu nebude, ale všichni si mysleli, že ano. Takže se schylovalo k nějaké tříměsíční bitvě, kterou bychom asi nepřežili ekonomicky ani jako tým. A tak jsme ten přesun prostě oznámili v médiích a vzhledem k tomu, že s tím nikdo nesouhlasil, použili jsme větu, že děkujeme všem, kteří s námi na tom přesunu spolupracují. Začaly chodit maily od kapel, co to má znamenat, že s námi mají smlouvu a prostě v červnu přijedou.

Jenže pak se situace otočila, když panika dorazila do Ameriky. Kapely začaly psát, že nepřijedou ani v červnu, ani v září a najednou to vypadalo, že jsme sice přesunuli festival, ale nemáme program. Veřejnost na nás samozřejmě tlačila, jestli oznámený program a vstupenky platí. My odložili rozhodnutí na červen a mezitím všechny kapely zase ustoupily, že přijedou v září. Takže se zdálo, že je to vyřešené – Metronome bude v září, my jsme sice vyčerpaní, ale zvládli jsme to. A v tu chvíli přišla vládní kampaň: nic nebude, nikam nechoďte, velké akce nebudou, bez kultury se obejdeme a tak dále. Já si nemyslím, že návštěvníci Metronomu jsou nějak zvlášť vystrašení, ale stejně si podle mě říkali – co když já si to zaplatím, a oni to neudělají? Něž vyhodit peníze, to radši počkám. Tohle čekání ale trvalo až do června, kdy jsme chtěli říct, jak to v září bude, a najednou nám došlo, že se to prostě nedá udělat. Vláda straší a není schopna oznámit vůbec žádnou strategii, lidé jsou opatrní a nekupují. Hrozilo, že to celé zorganizujeme, kapely přijedou, ale my to nebudeme mít z čeho zaplatit. Museli bychom doufat, že se návštěvníci rozhoupou týden před akcí, ale to by byl moc velký risk.

A to byl ten moment, kdy jsme se rozhodli, že uděláme z jednoho festivalu dva. Pro spoustu lidí je to doteď zvláštní, ale nám to přišlo jako nejlogičtější krok. Jasně, mohli jsme to celé odložit o rok, ale to by znamenalo další rok příprav, další náklady a roční čekání, než se něco stane. Tak jsme to prostě pomyslně rozpůlili, a proto letošek dostal název Půlmetronome. Budou na něm převážně české a slovenské kapely, které nemusí cestovat z daleka, čímž se samozřejmě také sníží náklady. Všem, kteří mají zaplacené lístky na Metronome 2020, budou platit na zářijový Půlmetronome i Metronome 2021, na který jsme přesunuli většinu letošního programu.

To působí jako pořádně nejistý půlrok. Jak jste to zvládli finančně?

Metronome 2020 jsme chystali rok a představovalo to náklady asi čtrnáct milionů. Teď místo něj děláme jen Půlmetronome, ale těch čtrnáct milionů je prostě pryč. Když přišla korona, asi polovina partnerů využila toho, že jsme ještě neměli podepsané smlouvy, řekli, že krátí rozpočty, a šli od toho. Naštěstí to neudělali všichni a díky tomu, že s námi především Nadace PPF, ČEZ a Hlavní město Praha zůstali, jsme vůbec schopni to dotáhnout. Jinak bychom to letos museli položit a byli bychom ve velmi špatné kondici na příští rok. Samozřejmě jsme ušetřili hromadu peněz za zahraniční hvězdy, ale vzhledem k tomu, že se snažíme z české scény postavit plnohodnotný program, jsou to pořád docela velké náklady.

Metronome si dokázal už za čtyři roky vybudovat pozici největšího pražského hudebního festivalu. Jaká k ní vedla cesta?

Historie pražských festivalů je taková, že téměř každý, který se tu pokusil získat dominantní postavení, to po dvou letech vzdal nebo musel z nějakých důvodů skončit. Rozhodně nechci být za kritika ani se jim nevysmívám, myslím, že se všichni snažili dost. Ale je to zajímavé – třicet let pokusů, některé byly docela slavné, ale vždycky to nakonec umřelo. My jsme situaci vyhodnotili tak, že se nemůžeme pustit do takového festivalu s očekáváním rychlých zisků, a dokonce ani nuly, ale spíš se musíme smířit s nějakými mínusy a s tím jsme to rozjeli. Věděli jsme, že budeme investovat, o nějaké peníze přijdeme, ale rozběhne se to a díky tomu přežijeme ty první dva roky. A to se nám podařilo. Za čtyři roky festival vyrostl a já jsem na to docela hrdý. Řekli jsme si, že to uděláme jinak než naši předchůdci, a díky tomu jsme dokázali přežít to nejkritičtější období. Kdybychom hned na začátku očekávali vyrovnaný rozpočet, tak jsme asi taky po prvních dvou letech oznamovali, že něco takového se v Praze nedá dělat. My jsme přežili a Metronome se zařadil mezi kulturní události, o kterých se ví a mají už nějaké renomé. Když jsme letošní ročník dvakrát přesouvali, bál jsem se, že lidi budou chtít okamžitě vrátit peníze za vstupenky, protože nás znají krátce. Ale z osmi tisíc jich o to požádalo jen devadesát. To je skoro na slzu. Cítím, že vůči našemu publiku máme určitý dluh a měli bychom jim opravdu dát najevo, jak moc jim děkujeme.

Zmínil jsi inovace a rozšíření, která jste původně plánovali. Ty by fanoušci určitě uvítali. Co to přesně mělo být a dočkáme se příští rok?

Když se naše značka trochu zavedla a měli jsme položený základní kámen, chtěli jsme na něm postavit akci, která bude evropsky významná, a konečně mít v Praze festival s velkými hvězdami a s důležitým programem. To se mělo stát letos a my se o to budeme dál snažit. Jak to konkrétně bude vypadat, bych si ještě chvíli rád nechal jako překvapení. Je tu ale velký otazník, jaké změny přinese existence koronaviru. Nějaké určitě. Slyšel jsem různé pesimistické názory, ale osobně jsem si jistý, že hudba přežije. Je tady miliony let a často se jí nejlíp dařilo v náročných časech – americké kapely točily nejlepší desky během války ve Vietnamu, swing gradoval za meziválečné krize... Takže pandemie hudbu rozhodně nesrazí na kolena, ale už teď se proměňuje distribuční systém a uvidíme, jaký to bude mít vliv. Množství lidí, kteří chodili na koncerty a festivaly, roky rostlo a myslím, že na stejná čísla se hned tak nevrátíme a všechno se asi trochu změní. Hodně kapel třeba uvažuje o tom, že nebudou jezdit na turné, ale na rezidence. Vyberou si zajímavé místo, tam se na čas přesunou a odehrají tam třeba deset koncertů, na které se sjedou fanoušci z okolí. To může proměnit i festivalovou scénu. Pak třeba festival bude mít čtyři dny stejný program a budou se střídat diváci. Ale nechci si hrát na vizionáře. My chystáme to, co máme před sebou, takže o tom tolik nepřemýšlíme.

Hodně muzikantů, divadelníků i jiných umělců se v období pandemie snažilo nějak adaptovat na novou situaci a různými způsoby přesouvali svoje aktivity online. Vy jste udělali internetové rádio. Jak jste k tomu došli?

Ten nápad jsme měli v šuplíku už dlouho, a když jsme odložili festival, říkali jsme si, že v době, kdy většina lidí bude doma a budou třeba uklízet, žehlit nebo něco kutit, mohli by u toho chtít poslouchat muziku – a to je přece to naše internetové rádio! Rozhodli jsme se vysílat trochu jinou muziku než velká éterová radia a tak trochu suplovat zrušená hudební vystoupení. Domluvili jsme se asi s dvaceti organizátory festivalů a koncertů a spustili jsme to společně pod názvem United Live Radio. Každý večer jsme „nahrazovali“ nějaký zrušený koncert, který ten den měl být. Byl to třeba jen poskládaný playlist písniček, jak by je ten večer kapela hrála, ale některé kapely nám dodaly svoje nahrané živé vystoupení, nebo ho dokonce natočily ve zkušebně. Případně někdo připravil pořad o kapele, takže fanoušci, kteří se těšili na koncert, místo něj prostě dostali své oblíbence v trochu jiné podobě. Poslouchaly to jednotky stovek lidí každý den, ale za celou dobu si to tak zapnulo třeba třicet nebo čtyřicet tisíc posluchačů.

Říkal jsi, že si nechceš hrát na vizionáře. Ale kdybys to měl přece jen zkusit – co si myslíš o streamování koncertů online, které se právě během pandemie dost rozšířilo? Může do budoucna nahradit zážitky ze skutečných vystoupení?

Kdybych měl doma skvělé audio vybavení tak za dva miliony, nejrychlejší internet a stream v profesionální kvalitě, tak si to umím si představit. Mohl by vzniknout nějaký speciální předplatitelský kanál, a když bude Tom Waits křtít nové album v Los Angeles, tak si to doma pustím a užiju si super koncert, aniž bych někam cestoval. S kvalitou, kterou umožňují reproduktory v notebooku, to spíš mělo význam jako podpora hudebníků, ať už jim fanoušci poslali peníze, nebo jen přispěli k číslům sledovanosti, aby jim dali najevo, že to nemají vzdávat.

Na druhou stanu jsme se ale všichni naučili spoustu věcí. My jsme spustili rádio, někdo se naučil streamovat koncerty, někdo naprogramoval nový streamovací systém. Technologicky jsme trochu dospěli, a když teď někdo řekne „pojďme udělat v klubu v Praze jam session s někým z New Yorku“, tak už to nezní jako nesmysl. Najednou se najde člověk, který to umí zařídit a dokáže spočítat zpoždění přenosu, aby signál došel stejně sem i tam. Umožní to tyhle věci a může to být docela show. Ale bude to vyžadovat ještě nějaký technický i kreativní posun, protože koukat do klubu z domova a být tam jsou pořád dvě různé věci. Takže kdybych si to měl užít doma, musel bych mít pocit, že to je něco ne tak snadno dostupného, že tam nedojedu za dvacet minut tramvají, ale že se stávám součástí nějaké velké události někde jinde. Ovšem kdyby Led Zeppelin oznámili, že zahrají online a že lístek stojí dvě stě dolarů, věřím, že prodají milion vstupenek a vydělají dvě stě milionů dolarů za večer. Nebo Coldplay – to jsou takoví ekologové – můžou říct, že v roce 2021 nevyráží na turné a místo toho zahrají na slunovrat v kinech. Podle mě ta kina budou plná. Takže v některých případech to může fungovat.

A úplně nejdál je samozřejmě virtuální realita. Když budou v klubu dobře rozestavěné kamery a já se tam připojím, budu mít pocit, že jsem tam. Kdo miluje hudbu, tak by možná chtěl být každý den na koncertě. To samozřejmě nejde, ale může třeba jít jednou opravdu a dvakrát virtuálně. A až to postoupí ještě dál a já budu mít ve VR svého avatara, tak když se rozhlédnu, uvidím, s kým na tom koncertě jsem. Kdoví, co všechno přijde. Ale tohle určitě přijde – proč by to nepřišlo?